PLAMENNÉ MOŘE.
Na zemi v listí spadalém hrá odlesk charý,
když slunce s námi loučí se a rosa padá.
Lichotný večer táhle zavolá a všechny slíbí dary
nám ve rtech ženiných, v barvách, jichž plná lada.
Vadnoucí údolí, zkad zvedají se páry
jak smyslů mámení, jak lstivost hada,
to smutné údolí se mění v přízrak jarý,
v němž duše úkoje si nalézt žádá.
List rudý se žlutým se v pádu snoubí
a všechny umírají v stinné hloubi,
jen chvíli plápolá těch barev širé moře.
Ty, který’s čekal závratí, sám kráčíš zticha,
z lích nesmírný chlad podzimu ti v nitro dýchá.dýchá,
a klesáš, nesa žatvu plamennou, své hoře.
36