PLAMENNÉ MOŘE.

František Taufer

PLAMENNÉ MOŘE.
Na zemi v listí spadalém hrá odlesk charý, když slunce s námi loučí se a rosa padá. Lichotný večer táhle zavolá a všechny slíbí dary nám ve rtech ženiných, v barvách, jichž plná lada. Vadnoucí údolí, zkad zvedají se páry jak smyslů mámení, jak lstivost hada, to smutné údolí se mění v přízrak jarý, v němž duše úkoje si nalézt žádá. List rudý se žlutým se v pádu snoubí a všechny umírají v stinné hloubi, jen chvíli plápolá těch barev širé moře. Ty, který’s čekal závratí, sám kráčíš zticha, z lích nesmírný chlad podzimu ti v nitro dýchá.dýchá, a klesáš, nesa žatvu plamennou, své hoře. 36