JDI SAMA.

František Taufer

JDI SAMA.
Nevím, zda mohu říci žáru v svém srdci: lásko! Také mu v zmatku nedám jména věčnosti. Podoben větru, jenž vstává ze skal, v něž bouřlivé moře zabíhá svými fjordy, probudím živly spící ve tvém těle. Když duch tvůj, zlekán, zakvílí nad hrůzou moci, té, která sluje život, a toužit bude: jíti branami smrti slepě v zajetí osudnosti vyšší, tu oslním ho bleskem poznání konejšivého. A v písni naší krve stoupání mízy jarní a šepot květů zazní. A posvěceni sluncem, laskáni předivem světla, 16 jež z měsíce k nám bloudí, mlčící v hovoru hvězd porostem s každým hnutím země. Až potom moje touha, hořící, i když dálky kryjí se těžkou mlhou, má touha, hrozná má touha až zase půjde nocí na cizí nivy a líchy hledati v zanícení prameny nově zpívající a blesky očí omamující, rty nemožnosti slibující – tu neumírej, ty! Nehledej vysokého stromu, kolem nějž jako břečtan ovinula bys krutou nesmrtelnost své lásky. Jdi sama světem, pyšná! Neskloň se k otravným květům! Odolej pokušení smrti, nedovedeš-li umírati krásně! 17