SENOSEČ.

František Taufer

SENOSEČ.
Zmámený vůněmi, jak motýl v květu zajatý, nad prací stroje, zvířete a člověka jsem zůstal v zadumání, nad stvoly padajícími, nad hynoucími poupaty, a nad smrtí, jež přišla v června pousmání. Den s travou umírá v kos sípotu a v dětském pokřiku, vůní se plní kraj, jak v horstvu vyhloubená miska, jež smyslům dary nese na stromech a v každém keříku, i v mechu navlhlém, kde komár tence píská. V společném rhytmu člověk, stroj i zvíře zápolí, by před západem dokončili započaté dílodílo. Hrou teplých paprsků svých slunce na poli osmáhlé údy pracovníkův ozlatilo a proměnilo. Hle: s mraků laškováním střídají se obrazy na vodě studánek a v kraje zeleni i v tichu větví. A náhle kosa spěchající prudce v kámen narazí, a smrtonosný kov se tříští, láme ve dvídví. Kámen se ani nepohnul, jen rány znamení prosvitá šedí povrchu jak zářez nepatrný. A já jsem zatoužil, tak tvrdou duši mít a čelo z kamení by v žatvě osudu jsem zůstal nepohnut, jen poznamenán trny. 23