SLADKÁ MARNOST.

SLADKÁ MARNOST.
Ač již sklamala nás často náplň blaha a znudila příliš jednotvárnost krásy, přec vždy s novou touhou noříme se směle ve vířící prameny a pijem vůni země. Milost jara v žilách zahoří a zmámí srdce naše prvním stoupajícím dýmem. Lesy probuzené dechnou vonným dýmem v srdce otevřené. Věčný přelud blaha, s mrakem v dálky smavé bloudící, nás zmámízmámí, ale nikdy neskropí nás prška slunné krásy, ani nepromluví srozumitelně k nám země, v její tajemství když chceme vniknout směle. Tam kde život vře, je nutno plouti směle kolem nebezpečí skalisk, přejemi,peřejemi, dýmem, ostražitě veslovat, až možno vzkřiknout: země! Jenom ruce zvyklé boji dojdou nejvyššího blaha na ostrovech objevených, prostřed nové krásy, ve příboji oceanu, jenž jak hudba zmámí. Ještě kvete dosti květů, které prudce zmámí každéhokaždého, kdo přichází k nim oddaně a směle. Ale tomu, kdo je slabý, sláva živé krásy v hrob se skryje, zahalí se tajemstvím a dýmem. Kdo chce žíti, marně hledá úplného blaha, odvrátí-li oči svoje od bohatství země. 63 Každý unavený poutník ví, jak sladkou bývá země, jak je hebkou poduškou, když cestou sen nás zmámí a uvede v zapomenutí, v říš jediného blaha. A kdo, z jitra probuzen, se v cestu vydá směle, nezaleknut štěkotem psím ani v nivách dýmem, jistě dojde přes propasti ku polednám krásy. Kvete, zraje, hýří, zpívá marnost živé krásy, věčně měnící se zádumčivá země, očištěná bouřemi, nás klame bílým dýmem. Stokrát oklame nás, stokrát znova zmámí, věrna tomu však, kdo miluje ji směle, změnou počasí mu chystá čistou náplň blaha. Beřme marnost krásy a bludičky blaha ze všech lučin země do náruče směle. Je-li život dýmem, ať nás hodně zmámí! 64