NÁPOJ ZMARU.

František Taufer

NÁPOJ ZMARU.
Někomu rozkoš opojnou dá hašiš. Jiný zas v jedovatém alkoholu umírat nutí krásu svého bolu. I mráčku, ty, jenž nade mnou se vznášíš, v tušení pádu svého závrať máš již! Dej, číše, komu chceš, dnes opojení, a komu chceš, vlij v srdce více žáru. Já piji nápoj stišení a zmaru z kytice svadlých vzpomínek a snění, z nějž neprobudí ranní kuropění. Má otázka, jež světem jíti chtěla nalézti věčný mír, se zastavuje, v oči mi, zmatená, se zavěšuje. V horkosti krve, v touze mého těla, odpověď marnosti se rozechvěla. Znamení smrti jenom zřím, když zvednu své oči tázavé, v něž vítr bije. Pod stromem snů, jenž bouří zlomený je, na chladnou zemi unaven si sednu jak motýl divem narozený v lednu. 20