KRUH.

František Taufer

KRUH.
Co v nitru stále vře a neumírá a plane víc, když vítr burácí, je touha po zítřku, ne v zítřek víra, jíž neúprosná pravda vyvrací. Vše v kruhu zakleto. Jen zdánlivá je změna, Vždy stejný nepokoj a hrůzu dá nám čas, vždy jednu vůni květina a jedno hoře žena, ni jeden nový smysl nerozkvete v nás. Jdem v hlubinách a zříme v mraku štěstí, mrak sletí k nám a nese příval běd. A kterak máme tíhu žítižití nésti, když v dál nás láká prudký ptačí let? I víra v tábor bratří krutě klame a nejkrutěji naše láska k nim. Náhle nás zradí theorie známé, chlad trpký vane z nich jak na podzim. Kdo směle doufal, stichlý, bezradný je, jako když před ním kraj se zašeří. Jde k vlastní pohádce od cizí utopie, po zítřku touží, zítřku nevěří. 53