STROM, KTERÝ ROZKVETE.

František Taufer

STROM, KTERÝ ROZKVETE.
Ty, jež chceš umříti, ač krásná jsi a mladá, ó, neumírej dnešního dne za mrazivé zimy. Počkej, až zabloudí zas jarní květy v lada, a umři, dovedeš-li, krásně mezi nimi. Dnes nejsvětlejší naděje ti duše zvedá: Nebesa k tobě zvolala a blankyt širý ti nemožnosti přislíbil, jichž nikdy nedá. (Zem ti jich nedala a byla’s plna víry!) Propasti mezi oblaky ti kynou blaženstvími, však rozkoš palčivou má náruč chová, a krev má, rozhořelá všemi šílenstvími, tě zalije jak zapomnění moře nová. Tu ticho tvého těla, křehkého svou něhou, s prameny podzemními pozakvílí, a oči, které zanícené, prudce žehou, uhasnou v závrati, dvě hvězdy, které byly. Pak nad propasti krok náš lehký k tanci vstane a vůně stoupající zadrží nás v pádu. Budeme vichorem, jenž od věčnosti vane, stromem dne, který rozkvete i po západu. 26 V mém hlase jaro života ti přislibuje, v mých pažích, ve rtech mých však se ti dává jak oběť zápalná... Tvé oči oslepuje mé kruté lásky touha usměvavá. Ty každé chvíle k smrti jdeš. Ó, umři, mladá, leč neumírej v zimě jen bez požehnání jara. Počkej, až květiny se vrátí v naše lada, shoř mezi nimi plamenem, jenž v nitru hárá! 27