NAD KNIHOU ZEMŘELÉHO.

František Taufer

NAD KNIHOU ZEMŘELÉHO.
A ten, kdo píseň úchvatnou tak pěl, z poháru ženiných rtů musel píti rozkoše závrať a nezmarný žel, než struny kythary své mohl naladiti v toninu nezvyklou, však v souzvuk jediný, pro prstů úhozy, jež vášeň znala rozechvíti. Je krása písně té jak krása květiny: hořící touha, živoucí barev harmonie, rtů šepot mezi plameny, stesk pozdní hodiny, kdy srdce zmateně a urychleně bije. Jí něhou jitro trylkuje a večer zakvílí, z ní nepřemožitelná noc se šílenstvím snů lije. V ní úpal polední se s vůní zrajícího obilí i s hlaholením zvonů v jednu vlnu pojí, v ní vzdechnou větve, které tíhou ovoce se zlomily. Ta píseň rozteskní, rve, utěšuje, hojí. Vždy vášeň vítězící zpívá v ní a lká: vzdor touhy před bojem a vzdor i po všem boji, lačnost rtův po kouzle, jež tajemství nám tká, ať v hloubi propastné, ať v hloubi něčích zraků. Je vzkazem bytostí, jichž krok náš nepotká. 51 Chvěje se píseň jako přelud mraku, když s větrem laškuje a letí přes hory. Pěvec té písně podobal se raněnému ptáku. Jeho hlas, bolem zvýšený, tlumočil věcí hovory. Smrtelně raněný, jen jedno přání měl: By ve svém umírání nejkrásněji pěl! 52