ŠTĚDRÝ VEČER.

František Taufer

ŠTĚDRÝ VEČER.
Již odpoledne spěje k večeru, a oddech krátký vydala pole sněhová a zvolna stuhla mrazem. Kde’s důvěřivě zapěl dětskou koledu hlas sladký, sbor zvonů slavně jásajících vítal velké svátky, a dlouhé, mlčenlivé stíny poklekaly na zem. Třesavé hlasy na zápraží, u vrat domů prosí, a horkým dechem prosebníků ledy v oknech tají. I štědrá ruka odměřuje, když dar chudým nosí. A duše neklidná zří, kterak vyděděnci bosi jdou sněžným polem nadarmo a na Dítě se ptají. A u mne ticho lichotné se rozložilo síní, pohladilo mne laškovně jak čistá upomínka na majestátní lesy, jež mi vykáceli jiní, na bílý kraj, v němž přes noc květem rozekvetlo jíní a kde vše, větrem skolébáno, blaze spinká. A u mne ticho... Měkký koberec mi kroky tlumí. V popelník padá jiskra rozežhavená a hasne. A kámen v krbu hořící jak prales dávný šumí, jak spalovaly by se příliš nebezpečné dumy. Přichází večer... Rostou touhy pozemské a jasné. 62