MILOSTNÁ.

František Taufer

MILOSTNÁ.
Před zjevem krásy tvé kdo slov spád může zmoci, ó, jitřní pohádko, v níž červánků sny plují, pravdo dne, přelude večera a dive noci, oblačná záhado, jíž hvězdy touhy probleskují, ty, kouzelnice. Slibem dvou očí zahoříš jak světla bludná nad bahnem života, v němž bezradní se topí, a chladem zavoníš, jak v létě žíznivému studna, však věčně jinotajný klam tvůj slzami rty skropí, vytryskne krví. Co vděky ženinými napověděla’snapověděla’s, to nikdy nedáš, ač písní krve zanícené oblažíš, přec sklameš, jak obloha se nedostižná kleneš, s motýlem v květ sedáš, a jako bouře náhle nejsilnější stromy lámeš a tříštíš srdce. Za nocí srpnových se zjevíš zářným meteorem a v srdce otevřená jako šílenství se vliješ. Jak vlídná vladařka uctívaná jsi každým tvorem a jako vladařka zlá jen bolest na úhory siješ, odíváš žalem. Však kdo by k tobě nešel plameny a pustinami, ten rozkoše by neznal, již má v skále krystal. Ve hmotě ty jsi ukryta, s ní laškuješ jak s námi, a v ní nám zjev tvůj nejmocněji vyvstal, ty, věčně lživá! 55