MRTVÝ DOMOV MLADOSTI.

MRTVÝ DOMOV MLADOSTI.
A je mi náhle jako opuštěným dětem, když nezří matky, jež dlí kdesi v dáli. Jsem unavený cizím, nedůvěrným světem, kde chtivé ruce úrodu mou vzaly. Teplý jas vzpomínání v duši se mi vloudil a křídla pokojná mne nesou míle, nad zemí neklidnou, jíž s nebesy blesk snoubil, nad propastmi, jež mlčí zarputile. Dech moří slaný, větrem odvanut již zmizel a známé lučiny na uvítání v okraje vetkaly si vlčí mák a svízel, a z hnízd mne pozdravil zpěv ptactva ranní. U jezu za mlýnem, jenž, starý, zvolna klepá, jsou topoly a vrby vykotlané. Sítina roste u břehu, kde vážka lepá ve slunci nádherně jak přelud plane. Je místo jediné to v pracovníků kraji, kde láska najde podušku a chvíli za letních večerů, kdy flétny naříkají, kdy v zmlklých dílnách lampy uhasili. 7 Zde moje sny si našly skrytý domov v mládí. A dnes je mrtvým, jak ho oči vidí: Je všechno tu, s čím kdysi měli jsme se rádi, leč srdcí není zde a není lidí. A v opuštěném kraji jdu, jdu mdlý a tichý, když náhle uslyším vzkaz dávných druhů: jakási stará píseň zní tak teskně z líchy... Jsem usmířen, jak uviděl bych duhu. Jdu ptát se hřbitova. On řekne: Ano, žijí. Však: růže vadnou, chceš-li přivoněti, v neznámo světy padají, čas rychle míjí, a duše milé odcizily se ti. Na okna světlá neťukám, ač noc se blíží. Mohou mne chladné oči přivítati? Z mrtvého domova, kde mrtvé ticho tíží, jdu v neznámý kraj žít – a umírati. 8