A je mi náhle jako opuštěným dětem,
když nezří matky, jež dlí kdesi v dáli.
Jsem unavený cizím, nedůvěrným světem,
kde chtivé ruce úrodu mou vzaly.
Teplý jas vzpomínání v duši se mi vloudil
a křídla pokojná mne nesou míle,
nad zemí neklidnou, jíž s nebesy blesk snoubil,
nad propastmi, jež mlčí zarputile.
Dech moří slaný, větrem odvanut již zmizel
a známé lučiny na uvítání
v okraje vetkaly si vlčí mák a svízel,
a z hnízd mne pozdravil zpěv ptactva ranní.
U jezu za mlýnem, jenž, starý, zvolna klepá,
jsou topoly a vrby vykotlané.
Sítina roste u břehu, kde vážka lepá
ve slunci nádherně jak přelud plane.
Je místo jediné to v pracovníků kraji,
kde láska najde podušku a chvíli
za letních večerů, kdy flétny naříkají,
kdy v zmlklých dílnách lampy uhasili.
Zde moje sny si našly skrytý domov v mládí.
A dnes je mrtvým, jak ho oči vidí:
Je všechno tu, s čím kdysi měli jsme se rádi,
leč srdcí není zde a není lidí.
A v opuštěném kraji jdu, jdu mdlý a tichý,
když náhle uslyším vzkaz dávných druhů:
jakási stará píseň zní tak teskně z líchy...
Jsem usmířen, jak uviděl bych duhu.
Jdu ptát se hřbitova. On řekne: Ano, žijí.
Však: růže vadnou, chceš-li přivoněti,
v neznámo světy padají, čas rychle míjí,
a duše milé odcizily se ti.
Na okna světlá neťukám, ač noc se blíží.
Mohou mne chladné oči přivítati?
Z mrtvého domova, kde mrtvé ticho tíží,
jdu v neznámý kraj žít – a umírati.