SVÍTÁNÍ.

František Taufer

SVÍTÁNÍ.
Kraj nebes nachem červánků se pýřil a rosná duha padla v záhon květů mých, jas jitřní za mnou, přede mnou již hýřil s laškovným úsměvem niv rázem vzbuzených. Po cestách kamenných jsem slyšel voje jíti, zřel řady prořídlé, jež táhly z výpravy. Žen pohledy je vítaly a věnců kvítí, zahřmění děl a množství pozdravy. A hudba rhytmická se živým lichotila, duše jim líbala, jak prosila by je, ať na bratry, jež smrt jim pokosila, nemyslí se steskem, jenž krve nesmyje. Šli vítězové znaveni a neupokojeni, tíž velkých ztrát je k zemi klonila. Prolitá krev jim zabarvila snění, vzpomínka jejich slzy ronila. A s nimi boj jsem toužil proklínati... Leč zřeli jsme: i obloha, ta něha anděla, jak tváře ženy, jež se zdráhá vzdáti, se v pýše nad vítězstvím slunce krví zarděla. 24