SVÍTÁNÍ.
Kraj nebes nachem červánků se pýřil
a rosná duha padla v záhon květů mých,
jas jitřní za mnou, přede mnou již hýřil
s laškovným úsměvem niv rázem vzbuzených.
Po cestách kamenných jsem slyšel voje jíti,
zřel řady prořídlé, jež táhly z výpravy.
Žen pohledy je vítaly a věnců kvítí,
zahřmění děl a množství pozdravy.
A hudba rhytmická se živým lichotila,
duše jim líbala, jak prosila by je,
ať na bratry, jež smrt jim pokosila,
nemyslí se steskem, jenž krve nesmyje.
Šli vítězové znaveni a neupokojeni,
tíž velkých ztrát je k zemi klonila.
Prolitá krev jim zabarvila snění,
vzpomínka jejich slzy ronila.
A s nimi boj jsem toužil proklínati...
Leč zřeli jsme: i obloha, ta něha anděla,
jak tváře ženy, jež se zdráhá vzdáti,
se v pýše nad vítězstvím slunce krví zarděla.
24