DĚDICTVÍ.
Čas zamyšleně jde, neb leta dozrávají, co v slunci kvetlo laškujíc, se v plody mění. Var krve slibuje, že šťastným lze být v ráji, učinit tělem sen, v noc přilákat svit denní. Chléb vezdejší, skryt v kamenité líše, se vzdává rameni, jež s hroudou zápolilo. Z nesmírných rozloh tajemství v své pýše se srdce roztoužené na vždy opojilo. A cítím: k zemi milostné jsem přikovaný, kde otec zvolna umírá, já, dědicdědic, vstávám k dílu, bych zvítězil, než zazní moje hrany, kdy nakloním se uvadlý, jak tráva k travám. Jsem dědic těla otcova, jsem dědic bolu jeho, i jeho zanícení mám pro krásu živou. Jsem štěpem, přesazeným v samotu ze sadu rodinného, v mých větvích vítr hrá svou píseň zádumčivou. A s otcem ctím jen to, co zve se: moje cesta. Z propastí země pohledy se zvedám k výším. Jak kroky noci moje stlumená jsou gesta, když promluvím, hlas otcův ve svém chvít se slyším. 5 Jsem zajat, pokyne-li ruka měkká, však sladké zajetí, ač těžce, přece lámu. Přes slávy tržnice můj pohled lehce těká i přes svůdný lesk polodrahokamu. Lán zděděný a nikdy neprodaný, to já jsem, věčná vegetace touhy. Až kdysi uslyším znít svoje hrany, tehdy den nový pozdravím a život dlouhý. 6

MRTVÝ DOMOV MLADOSTI.
A je mi náhle jako opuštěným dětem, když nezří matky, jež dlí kdesi v dáli. Jsem unavený cizím, nedůvěrným světem, kde chtivé ruce úrodu mou vzaly. Teplý jas vzpomínání v duši se mi vloudil a křídla pokojná mne nesou míle, nad zemí neklidnou, jíž s nebesy blesk snoubil, nad propastmi, jež mlčí zarputile. Dech moří slaný, větrem odvanut již zmizel a známé lučiny na uvítání v okraje vetkaly si vlčí mák a svízel, a z hnízd mne pozdravil zpěv ptactva ranní. U jezu za mlýnem, jenž, starý, zvolna klepá, jsou topoly a vrby vykotlané. Sítina roste u břehu, kde vážka lepá ve slunci nádherně jak přelud plane. Je místo jediné to v pracovníků kraji, kde láska najde podušku a chvíli za letních večerů, kdy flétny naříkají, kdy v zmlklých dílnách lampy uhasili. 7 Zde moje sny si našly skrytý domov v mládí. A dnes je mrtvým, jak ho oči vidí: Je všechno tu, s čím kdysi měli jsme se rádi, leč srdcí není zde a není lidí. A v opuštěném kraji jdu, jdu mdlý a tichý, když náhle uslyším vzkaz dávných druhů: jakási stará píseň zní tak teskně z líchy... Jsem usmířen, jak uviděl bych duhu. Jdu ptát se hřbitova. On řekne: Ano, žijí. Však: růže vadnou, chceš-li přivoněti, v neznámo světy padají, čas rychle míjí, a duše milé odcizily se ti. Na okna světlá neťukám, ač noc se blíží. Mohou mne chladné oči přivítati? Z mrtvého domova, kde mrtvé ticho tíží, jdu v neznámý kraj žít – a umírati. 8

VY VŠICHNI.
Vy všichni moji vzdálení, jen klidně spěte! Já hlídám statek váš, svůj hlídám žal, jenž v hloubi noční nejplněji kvete. Zpěv cizí matky posilu mi dal, jak pozdrav zachvěl se pláč novorozeněte. Dech vašich zahrad, plných požehnání, s mátohami se vloudil do síně. Vítr se pozvedl jak hudby zdání od lesů ke skalám, od skály k dědině, a zmírá, vstává zas nad širou plání. Vy všichni moji vzdálení, ať mrtví nebo živí, vězte, že hlídám zde, že hlídám po vás žal. A se mnou ukolébavky spád zádumčivý hlídá žal právě zrozený, by rozkvétal v hořící krvi, nesmířitelný, leč snivý. Hlas noci výmluvný na okna ťuká, sesílen větrem lká jak času zrod a skon, věčně se tvořící, jak touhy muka. Rosa již sletuje... Tu zdá se: kdesi zvon pod srdce zmatenými údery že puká. 9

OKNA.
Jsou okna moje zavřena, jájá, vězeň, za nimi, svou hlídám radost stlumenou a ticho svoje. Jde mládí po chodníku kroky laními a trylek laškovný mi vlétá do pokoje. Kdo okno zavřel, otevři je v ráz! Ledová poupata se houpou na větvích, však ústa svěží celuje i mráz, a chceš-li, vzkvete jaro v očích tvých. Jsou okna moje zavřena a na nich květy dlí, leč přiblížením ruky náhle umírají. Komnatou bloudí touhy mé. Ó, kdo je okřídlí, abych byl s nimi ještě dnes až v ráji? A kdo máš touhy, skryj je v tišinách a opatruj jak květy na oknech. Již v ráji jsi a jsi ve výšinách! Svá okna navždy uzavřena nech! 10

CESTOU K PRAMENŮM.
Hle, krása světa kterak krutě šalebná k nám bývá: s jitřní zorou a rosou duhovou jak sladké pokušení nám v okna zaťuká a s ptáky v hnízdech zpívá, a oči naše omámí svých barev vějířem, jejž stále mění, že les je pohádkou, kobercem vřesoviště, mořem niva. Tma praská, zvoní paprsky a naše hoří cévy, když z oblaku se zvedá slunce majestátnost oslnivá. Zapomínáme náhle na soumrak i časné ptačí zpěvy. Den kráčí nezdolně, s ním naše touha divá k pramenům rozkoše jde pro vzdechy a pro úsměvy. A cestou třikrát padáme... Neb slunce pije sílu i z naší krve hořící i z vod nám přislíbených. Ujdeme s bolem krok a slunce ujde mílu, a zapadne, když klesnem u řek vysušených. Jen rosa laskavou je k nám, když skláníme se k dílu. Když skláníme se k dílu marnosti a slávy: zachytit krásu přeludnou, jež omámila rty naše, srdce blouznivé a těžké hlavy. A zaníceni snem, jejž hmota kdy jen snila, tvoříme nové světy ze vřící a nebezpečné lávy. 11 A krása, zachycená mramorem či kovem, a gestem nebo zvukem ovládaná, nikdy není pramenem bez nás umírajícím... Vždy v zanícení novém můžeme jíti k ní, zamilováni ve své snění, a opojit se tónem, barvou, linií a tvarem – krásným slovem. 12

ZDE ROZKVETE NÁŠ SEN.
Dni, který jasem požehnává, nedůvěřujeme, noc věčná láká nás hvězd tichých velebou, do zahrad vysněných od tržišť hlučných jdeme, ač neustále zříme propast před sebou. Je každá chvíle naše poutník, očekávající od příštích příchozích vzkaz krásy oblačné, a naše naděje, pták mezi květy zpívající o slávě snu, již jinou píseň nezačne. Údery srdce našeho jak tlukot opozděných na brány hradební se nesou tišinou, jim odpovídá šumot z úlů včelích, že na zemi si ani chvíli neodpočinou. Tráva k nám cestou hovoří, a země, proměněná paprsky měsíce, ve přízrak vyrůstá, láká nás tajemstvím jak náručí svou žena a vůní květů svých nás líbá na ústa. V růže se mění srdce krev, když z dálek zvoní smích dívčí jásotný a hvězdy padají. Tehdy i hrůza sladkou je, i skála mechem voní, a z hlubin podzemských se ruce laskavě k nám zvedají. 13 A jdeme u vytržení a jdeme zmatku plni po cestách neznámých. Zde rozkvete náš sen. Vzduch, těžký vůněmi, se pádem hvězdy zvlní, třpyt rosný v trávě hrá, jak lék je námi pozdraven. Tam, kde nám do tmy bludičkami pokynula, rozestře rozkoš koberec a vykouzlí stan nádherný, kde nedbajíce budoucna, nenoříce se do minula, v přítomné době vypijem snu nápoj etherný. Nejsladší touhy své jsme stálí nevolníci. Vysvobozením jest nám smrt a zničení. A všechno umírající i každá radost tlící nám rozkoš slibuje zas v novém vzklíčení. 14

ŽIVÉ.
Dokud jsi živa, pamatuj, z bohatství každé chvíle píti, leč do dna nepij pohár svůj nad smrtí chceš-li zvítěziti. Čas, elegií zanotit, až zhořkne náplň tvojích vděků. Mít nechceš bez bouře snad klid, selanku bez vzruchu a leku? Ať plným žárem rozkveteš alespoň s květy posledními, když jaru nevěříš, v němž jdeš pokryta lístky sněhovými. Cesty tvé, z nichž se vítr zdvih’, se zamodrají čekankami. Ovoce zrudne na větvích a z větví zazpívá kdos známý. Syn země ruku podá ti. DovolDovol, ať vaše rty se spojí v pocelu dlouhém, v závrati, jež na věky tě znepokojí. 15

JDI SAMA.
Nevím, zda mohu říci žáru v svém srdci: lásko! Také mu v zmatku nedám jména věčnosti. Podoben větru, jenž vstává ze skal, v něž bouřlivé moře zabíhá svými fjordy, probudím živly spící ve tvém těle. Když duch tvůj, zlekán, zakvílí nad hrůzou moci, té, která sluje život, a toužit bude: jíti branami smrti slepě v zajetí osudnosti vyšší, tu oslním ho bleskem poznání konejšivého. A v písni naší krve stoupání mízy jarní a šepot květů zazní. A posvěceni sluncem, laskáni předivem světla, 16 jež z měsíce k nám bloudí, mlčící v hovoru hvězd porostem s každým hnutím země. Až potom moje touha, hořící, i když dálky kryjí se těžkou mlhou, má touha, hrozná má touha až zase půjde nocí na cizí nivy a líchy hledati v zanícení prameny nově zpívající a blesky očí omamující, rty nemožnosti slibující – tu neumírej, ty! Nehledej vysokého stromu, kolem nějž jako břečtan ovinula bys krutou nesmrtelnost své lásky. Jdi sama světem, pyšná! Neskloň se k otravným květům! Odolej pokušení smrti, nedovedeš-li umírati krásně! 17

PŘELUDY PROMLUVÍ.
Hvězdy mne klidem nepodělínepodělí, až touha krajem povede mne. Jak dítě, na něž zapomněli, jen hrůzu potkám v noci temné. A náhle vynoří se ze tmy přeludy klamu odvěkého. Zpěv větru bude jak vždy vzletný, a ironický refrain jeho. Leč žhoucí jeho ironie po blesku krásy tesknit bude, jak člověk, který kal jen pije a o nezemských luzích hude. Chlad utišení nepodá mimi, až s rosou k spící zemi padne. Přeludy promluví jak známí, již potkali mne kdysi za dne. Pro tlukot srdce zmlkne moje lyra. Noc hrůzy plná přejde krajem... I v noci té přec nerad zmírá člověk, jenž zemi chtěl mít rájem. 18

MRTVO V DUŠI.
Kraj utichl... A smutno je mi. Den přešel a jde večer nudný. Zda mezi oblaky a zemí jsou ještě krásy plné studny? Na údech tíha, mrtvo v duši. Nic nehne se. A sny mé, ptáci, na stěny srdce nezabuší, ni touhy vášnivé, mí draci. Včerejší píseň zmírá v dáli a zítřejší se nezrodila. Zavřené oči marně by se ptaly, zda země by je nasytila. A nitro jediné je spáleniště, pro vidoucího zkazka rmutná o tom, jak klame žití závodiště, kde vítězství jak ztráta chutná. Na spáleništi snů přec skrytá jakási jiskra zápal chystá. Svět celý jednou jiskrou chytá. Proč nechytla by duše čistá? 19

NÁPOJ ZMARU.
Někomu rozkoš opojnou dá hašiš. Jiný zas v jedovatém alkoholu umírat nutí krásu svého bolu. I mráčku, ty, jenž nade mnou se vznášíš, v tušení pádu svého závrať máš již! Dej, číše, komu chceš, dnes opojení, a komu chceš, vlij v srdce více žáru. Já piji nápoj stišení a zmaru z kytice svadlých vzpomínek a snění, z nějž neprobudí ranní kuropění. Má otázka, jež světem jíti chtěla nalézti věčný mír, se zastavuje, v oči mi, zmatená, se zavěšuje. V horkosti krve, v touze mého těla, odpověď marnosti se rozechvěla. Znamení smrti jenom zřím, když zvednu své oči tázavé, v něž vítr bije. Pod stromem snů, jenž bouří zlomený je, na chladnou zemi unaven si sednu jak motýl divem narozený v lednu. 20

NEDĚLNÍ VERŠE.
Co již tolik opěváno, v nitru svém jsem cítil zas: Den mi zvolna nudou zmírá, květ, ve slunci vadnoucí. Mnohým stejně nudně hyne v duchaplných hovorech. Já však sám jsem na skalisku, uštván písní komáří. Nuda letních odpolední, nuda dlouhých procházek ve sváteční vůni lesa usedla mi na duši. Snažily se uspáti mne těžké vzdechy akátů. Ale oko unavené marně k spánku přivírám. Dětský křik, jenž vzdechemvzduchem vlní, dnes mne teskně nejímá. Sedím zde, sám děcko hravé, ve stlumeném vzlykotu. 21 Co je mrtvo, ať spí v hrobě. Není dobře vzpomínat. Co chorého v mojí duši, ať jen rychle umírá! Hvězd se neptám, zda mi zítra nová cesta radost dá... Vím, že ku práci se rodí šest dnů kdesi za lesy. 22

SENOSEČ.
Zmámený vůněmi, jak motýl v květu zajatý, nad prací stroje, zvířete a člověka jsem zůstal v zadumání, nad stvoly padajícími, nad hynoucími poupaty, a nad smrtí, jež přišla v června pousmání. Den s travou umírá v kos sípotu a v dětském pokřiku, vůní se plní kraj, jak v horstvu vyhloubená miska, jež smyslům dary nese na stromech a v každém keříku, i v mechu navlhlém, kde komár tence píská. V společném rhytmu člověk, stroj i zvíře zápolí, by před západem dokončili započaté dílodílo. Hrou teplých paprsků svých slunce na poli osmáhlé údy pracovníkův ozlatilo a proměnilo. Hle: s mraků laškováním střídají se obrazy na vodě studánek a v kraje zeleni i v tichu větví. A náhle kosa spěchající prudce v kámen narazí, a smrtonosný kov se tříští, láme ve dvídví. Kámen se ani nepohnul, jen rány znamení prosvitá šedí povrchu jak zářez nepatrný. A já jsem zatoužil, tak tvrdou duši mít a čelo z kamení by v žatvě osudu jsem zůstal nepohnut, jen poznamenán trny. 23

SVÍTÁNÍ.
Kraj nebes nachem červánků se pýřil a rosná duha padla v záhon květů mých, jas jitřní za mnou, přede mnou již hýřil s laškovným úsměvem niv rázem vzbuzených. Po cestách kamenných jsem slyšel voje jíti, zřel řady prořídlé, jež táhly z výpravy. Žen pohledy je vítaly a věnců kvítí, zahřmění děl a množství pozdravy. A hudba rhytmická se živým lichotila, duše jim líbala, jak prosila by je, ať na bratry, jež smrt jim pokosila, nemyslí se steskem, jenž krve nesmyje. Šli vítězové znaveni a neupokojeni, tíž velkých ztrát je k zemi klonila. Prolitá krev jim zabarvila snění, vzpomínka jejich slzy ronila. A s nimi boj jsem toužil proklínati... Leč zřeli jsme: i obloha, ta něha anděla, jak tváře ženy, jež se zdráhá vzdáti, se v pýše nad vítězstvím slunce krví zarděla. 24

PÍSEŇ BUDOUCÍHO JARA.
Žen hlasy v rhytmu lahodném a čistém se vmísí v práce spěch a ve hřmot kladiva. A člověk sebou jist, svým časem, místem, nezmaten ďáblem zlým, ni dobrým Kristem, uvidí krásu všude, kam se zadívá. Ač pontifex mu kámen neposvětí, přec stavba jeho rukou mocná povstane pod mraků klenutím, s nějž vláha sletí na setbu klíčící, na jásot dětí, jimž mezi růžemi vždy srdce zaplane. A bude sílit jej, jak rozkoš blažit, to štěstí nezmarné, jež z práce vyrostá. Okovem plným bude život vážit... Krev tehdy jenom zrosí jeho pažit, když chtít to bude vůle žití naprostá. Doubravou ráno nepojede z Říma posel, by večer dával králům rozkazy. Od dogmat nevlídných jak krutá zima dojde přec člověk bádáním, jež duši jímá, k poznání pravdy radostné, jíž skepse nezkazí. A tráva hebká studny ovroubí, a cestu hravý svit slunce koberci si vystele. Dav starců vetchých půjde ke starému městu v chrám opuštěný... A poslední kněz tu jim hlásat bude marnost vykupitele... 25

STROM, KTERÝ ROZKVETE.
Ty, jež chceš umříti, ač krásná jsi a mladá, ó, neumírej dnešního dne za mrazivé zimy. Počkej, až zabloudí zas jarní květy v lada, a umři, dovedeš-li, krásně mezi nimi. Dnes nejsvětlejší naděje ti duše zvedá: Nebesa k tobě zvolala a blankyt širý ti nemožnosti přislíbil, jichž nikdy nedá. (Zem ti jich nedala a byla’s plna víry!) Propasti mezi oblaky ti kynou blaženstvími, však rozkoš palčivou má náruč chová, a krev má, rozhořelá všemi šílenstvími, tě zalije jak zapomnění moře nová. Tu ticho tvého těla, křehkého svou něhou, s prameny podzemními pozakvílí, a oči, které zanícené, prudce žehou, uhasnou v závrati, dvě hvězdy, které byly. Pak nad propasti krok náš lehký k tanci vstane a vůně stoupající zadrží nás v pádu. Budeme vichorem, jenž od věčnosti vane, stromem dne, který rozkvete i po západu. 26 V mém hlase jaro života ti přislibuje, v mých pažích, ve rtech mých však se ti dává jak oběť zápalná... Tvé oči oslepuje mé kruté lásky touha usměvavá. Ty každé chvíle k smrti jdeš. Ó, umři, mladá, leč neumírej v zimě jen bez požehnání jara. Počkej, až květiny se vrátí v naše lada, shoř mezi nimi plamenem, jenž v nitru hárá! 27

SONET VEČERNÍ.
Od oken osvětlených táhnou rudé pásy a z doupat zvěře svítí lačné oči. Zvíře i člověk ostražitě skočí za kořistí, jež plna krve, lesku, krásy. Zvědavé hvězdy hledí, všechno zočí. Šílenství touhy krutě se člověkem hrá si, v šepotu trav ho šálí, matou mrtvých hlasy, ať kde je, za ním neklid věčný vkročí. Však v pažích jeho zvířecí je síla pro krásu vykoupená posvěcením díla, a ta ho učí žít i na bodláčí. A jeho gestu živly již se vzdaly... Bolavé srdce jeho mlhy halí, smutky mu hlídá luny hlava dračí. 28

SONET JITŘNÍ.
Ať jak chce zanotí spád času dravý, má píseň neochvějně zazní v zmatku jeho jásotem zachráněného u břehu skalnatého, má píseň vítězná, vzdor sil, var lávy. A pýcha zanícení v jasu oka mého cest nebezpečenství jak hymnus zdraví. Prostota fakt mi o tajemství praví, o zítřku člověka ni dobrého ni zlého. Mne ujišťují bratří slova silná, že pravda nikdy není neomylná, že zítra slunce zahoří, kde dnes je dým. Prudce mi rozekvétá krása pudů žhavá a nevyklestěná ze zdravých údů... Všem odpovídám otázkám: Nevím-li, zvím! 29

POSILUJÍCÍ LÉTO.
Ve vzduchu, horkém červencovou milostí, motýl se vznáší, prostý zemské tíhy, pln zemské krásy, již nemají knihy, kam vkládá člověk malicherné moudrosti. Až duší pohnou křídel chvějivé ty zdvihy! Trud z očí mých mi plaší paprsk s výsosti, jenž zlatem hrá a z nálad chmurných vyprostí, tvář rozjasní a s čela slíbá rýhy. A v srdci požár vzhořel zas, jej neshasí ni bída životaživota, ni s lidmi zápasy. Zas síla paží bořit může směle, však směleji též z nových kvádrů stavěti... Pak, nezlomen, přes protesty zlé havěti vrhnu zář oken svých do dálky stmělé. 30

HRA STÍNŮ.
I.
Les známý, prudce hovořící vůněmi, se zachvívá, když do něj vkročím. Noc, za mnou jdoucí, nepokyne svůdně mi, ať ve studánkách rty své smočím. Spí tiše les můj s bezednými tůněmi. V aleji stopy štvané zvěře zočím. Mé srdce zachví se a rty mé oněmí před divadlem, jež zjevuje se očím. A bytost stísněná i ve smrt uvěří, když pozdní hodina tesklivě udeří a nekonečný stín se vyjevuje stínu. Se stíny hrůza jde a s hrůzou přiletí tmou noci hluboké hlasy ze zásvětí, vyčítající člověku odvěkou vinu. 31 II.
Jsou krátké tvoje dny a roztříštěny, jak touha tvá a jako vůle tvoje. Jdeš zalekaně kolem každé změny a kde máš udeřit, se štítíš boje. Sny tvé, ač na zemi vždy sněny, tě nesly v propast mezi hvězdné roje, zkad vracel jsi se mdlý a unavený k jitrům, jež zapadala bez úkoje. Duše tvá bez plachet i vesla jen k vegetacím mlhovin se nesla, co rostlo na zemi, to nesklízela. Plakala s meteory hasnoucími, jásala s hvězdami a plála s nimi, leč proklínala plamen tvého těla. 32

PIJEME S VŮNÍ JED.
Večer se lichotí, jak milá ruka hladí, a smyslům slibuje dar vděkuplný, na mýti uléhá, kde bloudí srny, a v houštině, kde zazní sykot hadí. Pijeme s vůnivůní jed, my, kdo jsme mladí, však neumíráme, ač zraňují nás trny. Vzruch nový tráva dá i v řece vlny, zmámí nás tma, jež neslyšně tu pádí. Jak šuměla by neuzřená křídlakřídla, čas uniká a zpět se nenavrátí s klasy, jež vypadly nám z rukou. K bloudícím zavolala žití zřídla, k znaveným pracovníkům na souvrati. Všem, kteří toužili, však odvětila mukou. 33

ČEKANKY.
Obloha modrá je a dole odlesk její na vodě stlumen hrá a jako zaklet sní ve květech čekanek, když chladné větry vějí a z hrdel ptačích píseň rozloučení zní. A touhou, pozdní již, se květy chvějí na zemi chladnoucí, když mají zmírat s ní. Kvetou-Ii tesklivě, ne v trpké beznaději: čekají na prudký žár předposledních dní. Obloha modrá je, i vzduch je zamodralý, však v čekankách je něha modra skrytá, v nich sliby očí ženiných se rozehrály. Jde poutník kolem nich a pohladí je dlaní, i motýl zlíbá je, jak naposled tu lítá, a země slova důvěrná jim šeptne v umírání. 34

PODZIM V BŘÍZÁCH.
Na listech vadnoucích se rozechvěl svit zlatový a zahrál odleskem na kůře břízy bílé. O kráse pádu s větrem šeptalo si listoví, o tichu zmírání, o sladkém dosažení cíle. S příchodem večera kdo směle odpoví té jejich řeči bizarní o nekonečném díle a o věčnosti zániku a slávě obnovy v kameni, květu, zvířeti i pohádkové víle. Vzrušeně lkají teskné zvonů hlaholy. Nadarmo rozum chladný srdce chlácholí. Hle, vždyť i nebe v dálce zaplakalo růžemi! A večeru zem’ zbytek svého tepla dá. S chladivou rosou, která na trávu se ukládá, i první žlutý lístek zvolna padá ku zemi. 35

PLAMENNÉ MOŘE.
Na zemi v listí spadalém hrá odlesk charý, když slunce s námi loučí se a rosa padá. Lichotný večer táhle zavolá a všechny slíbí dary nám ve rtech ženiných, v barvách, jichž plná lada. Vadnoucí údolí, zkad zvedají se páry jak smyslů mámení, jak lstivost hada, to smutné údolí se mění v přízrak jarý, v němž duše úkoje si nalézt žádá. List rudý se žlutým se v pádu snoubí a všechny umírají v stinné hloubi, jen chvíli plápolá těch barev širé moře. Ty, který’s čekal závratí, sám kráčíš zticha, z lích nesmírný chlad podzimu ti v nitro dýchá.dýchá, a klesáš, nesa žatvu plamennou, své hoře. 36

ČTENÁŘ.
Tři černé svazky nakapaly jedu v mou duši, jedu těžké nudy. U krbu podvečer tak tesklivý je, chudý, a v dáli lesy stojí ve sněhu a ledu. U krbu sedím, s duší hovor vedu. V krvi se vzbouzejí mé zdravé pudy. Tmí se a tmí se... Ohně reflex rudý jen matně osvětluje samoty mé bědu. Nejčistší arie mi vítr jemně hude... Tři černé svazky, kdo vás čísti bude? Tři neduživé děti zmírající doby! Tma s mrazem padá do světnice. A v dálce lesy krásné svoje kštice si ledovými diadémy zdobí. 37

STÁRNOUCÍ POUTNÍK.
Jas noci stříbrný se vzduchem jemně chvěl, na stromy usedl jak ledných ptáků zjev. Kdo cestou šel, zrak v dálku upřen měl, neb slyšel z pralesů znít přitlumený zpěv. Noc usmívala se jak úběl dívčích těl, jež chladna jsou, než prudce rozbouří se krev. A poutník stárnoucí si teskně k sobě děl: je možno zbytek života dát jeden za úsměv. Nad spící krajinou smrt sítě snovala. Ten modlil se, kdo musel u mrtvoly bdít, a němý byl, kdo vzpomělvzpomněl živé něhy. Noc usmívala se, však neslibovala. Kdo jaro neslyšel, teď zimu slyšet jít, a v květy nedotknutelné mu vzkvetly sněhy. 38

BOJOVNÍK.
A zmlká píseň jako slabodechá, hovorem bouřných větrův umlčena. Kdo zpíval, bázliv je a harfy nechá, zaslechnuv zavolání svého jména. A naslouchající, jimž kynula zde těcha, hlas viny slyšeli, jež, nepomstěna, nad rozlohami plání s větrem spěchá, úpí na nádvořích a v chodbách sténá. A když již hlasy tajuplné pozmíraly, tu rozešli se, bázliví, a ještě v dáli domyslet nemohli té hrůzy příčin. Jen on sám, vědom svého boje, znaven, však nezničen, pro písně svoje šel nabrat dechu do svých tišin. 39

A KOMU ZPÍVAT.
A komu zpívat věčné svoje žaly, a komu zpívat krátké radosti? Ozvěnu písně vrátí tvrdé skály... Leč, v srdcích nevzkvete-li milostí ni jeden tón, tu marně struny hrály. Když zimní noc své kresby groteskní na oknech vykouzlí jak báje zdání, tu zticha zazpívám. A v zadumání kruh naslouchajících se rozteskní, a hlavy vzhořelé se složí v hebkost dlaní. Můj tichý hlas a záře okna mého proudem v kraj zasněžený zalétá a oživuje chladný smutek jeho. V poli, kde zuří válka staletá, chce potěšiti těžce zraněného. A všechny, kdož se rozechvíti dají, chce píseň moje náhle rozechvět jak hudba vod, jež vznikly v ráji. Chce okouzlit i rozpučelý květ, i plody sladké, které v slunci zrají. 40 A sama, zemdlená, jde sílu píti z všech studánek a ze všech blankytů, by mohla směle k srdcím hovořiti jak něha přislibujícího úsvitu. A, srdcem zpívaná, chce v srdcích zníti! 41

KRÁSNÁ HMOTA.
Krásná hmota světa není proto kletá, že nemá nadpozemské duše. Zdánlivě nás klame, že ji málo známe, že kol ní kráčíme vždy hluše. Kdybychom však chtěli, tu bychom slyšeli hlas, jenž zná dojímat užaž k stesku: hlas jejího žití, jež se věčně nítí z jitřních, oslepujících blesků. A nezmarná síla by v nás hovořila, sloučila by zas duši s tělem. Bujaře by kvetla naše touha světlá v rozmachu nezkrotném a smělém. 42 Chápali bychom lépe dění velkolepé, jež svět nám tajuplně strojí... Ale tak, roztříštěni, duší, pomateni, zapíráme podstatu svoji. Kouzelná vždy svými nebezpečenstvími láska nás nad propastmi vede. Píseň krve naší marně zní... Ji plaší odříkání mátohy bledé. Až v nás bytost dvojí v jedinou se spojí, přec selankou žít nebudeme. Tam, kde život pučí, vždy se kdosi mučí. Z bolesti krásy porosteme. 43

POZEMSKÁ EROTICKÁ.
Samotář moudrý světy probádá a poznává, že všechno uvadá. Však moudřejší a sladší, láska, ví, jak milost s krásou slétá do trávy. Mnich, škůdce pokorný, se bičuje, své odříkání na kříž vztyčuje, A zásadovec spí, když hoří máj, když bukům zahrá bača na šalmaj. Spí mládež... Spí neb bloudí tmou za naučeně zřenou vidinou. A krev se vzteká, tělem roztéká, a podmaňuje kouzlem člověka. Rosou jak vínem voní celý les, ve zracích, v bocích, v ňadrech skryt je ples. Kdo pije, moudrý je, jak láska ví, že milost padá k lidem do trávy. 44

ŽENY PŘED BRANAMI.
Je Město Lásky zavřeno všem přicházejícím... Kdož cestou v poušti opozdili se, na brány jeho marně bušit chtějí. Na lukách skosených a v tichu noci jak trpkým bude: mrznouti a čekatičekati, až jitřní úhoz zvonů za hradbami náš přívoz pozdraví. Má láska jak smrt svoji hodinu, kdy přichází tak krutá a přec milostná nezdolným krokem v majestátnosti, a tělo prudce probudí, že užaslé jí ihned podlehne. I v našich nížinách, kde přísný zvyk byl vždycky střežen dědy šedivými, kde všude psáno bylo odříkání a zákon neúprosný kázal cestou jítjít, jíž matka šla– tam náhle rozkvetla květina horská, divoká a stepilá, vichorem šlehaná a sluncem rozžhavená, a otrávila nás, jež neposlechly jsme otcovské výstrahy. 45 A šlišly jsme k Městu Lásky pouštěmi. VykoupiliVykoupily jsme svoji rozkoš budoucí strádáním v úpalu, nocemi beze snu, kdy tělo šílící na písku žehavém se svíjí, duch touží v neznámo. A krátký výkřik radosti za tesklivého doprovodu cymbalů a v táhlém naříkání fléten, ten krátký výkřik radosti nám umřel cestou neschůdnou, kdy dlouho jsme se dívaly v tvář smrti. Je Město Lásky zavřeno všem přicházejícím, na hradbách shasili již pochodně. Noc, tichá noc a smutná, zadumčivá nad naší touhou zakvílela. A její slzy, chladné a těžké slzy, dopadly na zem, perle duhové, zazvonily. Ve Městě Lásky spící na kobercích se probudili, vzlykajíce, a gesto jejich toužebné a vábné žaluje na rozkoš, jež nenasycuje. Jsou hradby mezi touhou naší a jejich. 46 Hle, zavoláme hlasem velikým jméno své lásky. Hlasy zanícené všech dobyvatelů se s naším spojí a padnou hradby jako u Jericha kdysi. Ať kvílí starci pak... My, vítězící svým mládím a svou vášní divou, na oltář noci odevzdaně položíme své čisté panenství. 47

Z HLOUBI NOCI.
Na spícím jezeře i labutí zpěv zmírá a čluny na řetězích nehýbou se ani. V alejích stromy tulí se jak postav zdání, dech noci stříbrné s trav rosu jemně stírá. Květ, ve dne ozdobený včelami, se kloní, do moře vůní klesá znavený, však stkvělý. Až k nebi zvedají se lindy nádhernými těly, vzdech, v dálku vyslaný, se vrací zpět a zvoní. Svá léna rozděluje noc a zlatohlavem snů zdobí řady vasalů, jež zticha kráčí. Čas pluje neslyšně, a mraků tváře dračí se mění na nebi... Jen řeka mluví splavem. A z hloubi noci, když již ztichne řeka, sny prudce hovoří: jich slova ohněm kvetou v zracích, a v duších touhou kletou. Tu stromy pokynou jak náruč zapomnění měkká. 48

SENTIMENTÁLNÍ.
Sny toužné s večerem v kraj pracovníků zabloudily. Na lesní rohy mládež táhle, zádumčivě hrála až dlouho do noci, v niž hvězdy zář svou lily. A když již harmonie hudby v tichu skomírala, hlas dívčí ještě rozechvěl vzduch měkkým: trala. Na návsi něčí ruka lehce v okno zaťukala, v jedno se slily vzdechy lilií i panen. Kdo žiti chtěl, bral si i z toho mála, jež země má pro prudký touhy plamen. Starci a choří ulehli, když řekli svoje: amen! 49

ZRAZENÝM.
Rcete žal svůj kameni či vodě pádící! Kámen se ani nepohne a voda nezastaví. V nedalekých hájích uslyší vás slavíci a vetkají ve váš stesk své písně trylek žhavý. Oslepeni bleskem světla, jdete nachýleni, nikdy neuzříte věcí v novém rozednění. Pouze v bledém svitu luny cestu najdete, která vede od planety, vámi prokleté. 50

NAD KNIHOU ZEMŘELÉHO.
A ten, kdo píseň úchvatnou tak pěl, z poháru ženiných rtů musel píti rozkoše závrať a nezmarný žel, než struny kythary své mohl naladiti v toninu nezvyklou, však v souzvuk jediný, pro prstů úhozy, jež vášeň znala rozechvíti. Je krása písně té jak krása květiny: hořící touha, živoucí barev harmonie, rtů šepot mezi plameny, stesk pozdní hodiny, kdy srdce zmateně a urychleně bije. Jí něhou jitro trylkuje a večer zakvílí, z ní nepřemožitelná noc se šílenstvím snů lije. V ní úpal polední se s vůní zrajícího obilí i s hlaholením zvonů v jednu vlnu pojí, v ní vzdechnou větve, které tíhou ovoce se zlomily. Ta píseň rozteskní, rve, utěšuje, hojí. Vždy vášeň vítězící zpívá v ní a lká: vzdor touhy před bojem a vzdor i po všem boji, lačnost rtův po kouzle, jež tajemství nám tká, ať v hloubi propastné, ať v hloubi něčích zraků. Je vzkazem bytostí, jichž krok náš nepotká. 51 Chvěje se píseň jako přelud mraku, když s větrem laškuje a letí přes hory. Pěvec té písně podobal se raněnému ptáku. Jeho hlas, bolem zvýšený, tlumočil věcí hovory. Smrtelně raněný, jen jedno přání měl: By ve svém umírání nejkrásněji pěl! 52

KRUH.
Co v nitru stále vře a neumírá a plane víc, když vítr burácí, je touha po zítřku, ne v zítřek víra, jíž neúprosná pravda vyvrací. Vše v kruhu zakleto. Jen zdánlivá je změna, Vždy stejný nepokoj a hrůzu dá nám čas, vždy jednu vůni květina a jedno hoře žena, ni jeden nový smysl nerozkvete v nás. Jdem v hlubinách a zříme v mraku štěstí, mrak sletí k nám a nese příval běd. A kterak máme tíhu žítižití nésti, když v dál nás láká prudký ptačí let? I víra v tábor bratří krutě klame a nejkrutěji naše láska k nim. Náhle nás zradí theorie známé, chlad trpký vane z nich jak na podzim. Kdo směle doufal, stichlý, bezradný je, jako když před ním kraj se zašeří. Jde k vlastní pohádce od cizí utopie, po zítřku touží, zítřku nevěří. 53

KRUTÁ LÁSKA.
Tajemné fluidum vítr roznáší a do všech zahrad símě sije. Země se pohne, květy vyraší, a srdce bije, prudce bije. A tepla lehký, urychlený dech probudí krev a jarní mízu. Milost se zastkví v listí na stromech i v neúprosné lásce hmyzu. Slast v mraku spí a v hnízdech švitoří, hrá na vlnách a vůně zvedá. V červáncích pozdních nachem zahoří a zemře, když ji člověk hledá. A z hloubi nebe, kráska klamavá, mrtvá, přec úsměvu blesk hodí. Však z rána křídlem ptačím zamává a znova vždy se v hnízdech rodí. 54

MILOSTNÁ.
Před zjevem krásy tvé kdo slov spád může zmoci, ó, jitřní pohádko, v níž červánků sny plují, pravdo dne, přelude večera a dive noci, oblačná záhado, jíž hvězdy touhy probleskují, ty, kouzelnice. Slibem dvou očí zahoříš jak světla bludná nad bahnem života, v němž bezradní se topí, a chladem zavoníš, jak v létě žíznivému studna, však věčně jinotajný klam tvůj slzami rty skropí, vytryskne krví. Co vděky ženinými napověděla’snapověděla’s, to nikdy nedáš, ač písní krve zanícené oblažíš, přec sklameš, jak obloha se nedostižná kleneš, s motýlem v květ sedáš, a jako bouře náhle nejsilnější stromy lámeš a tříštíš srdce. Za nocí srpnových se zjevíš zářným meteorem a v srdce otevřená jako šílenství se vliješ. Jak vlídná vladařka uctívaná jsi každým tvorem a jako vladařka zlá jen bolest na úhory siješ, odíváš žalem. Však kdo by k tobě nešel plameny a pustinami, ten rozkoše by neznal, již má v skále krystal. Ve hmotě ty jsi ukryta, s ní laškuješ jak s námi, a v ní nám zjev tvůj nejmocněji vyvstal, ty, věčně lživá! 55

ZÁPAD.
Obloha se krásou mění! Prsou roztoužený dech a tázavé střely očí letí z mraku do mraku. Květ, prahnoucí po velikosti, ku zemi se netiskne. Sen, jenž obsáhnout chce světy, musí zráti v závrati. A dvě ruce jenom v bouři vzrostou do sil tisíců. Nohy, zvyklé na propasti, v tůni zrádnou nepadnou. Krása oblohy i země jako žena vzdává se, když ji milostného smělce hlas jásavý pozdraví. Šťasten jeje, kdo bráti může všemi smysly bohatě. Pohádka mu v mracích vzkvete a kraj po ní zavoní. 56 Obloha se krásou mění! Chtivě pijí oči mé ze všech studen, než zvon teskný zahlaholí do polí. 57

SMUTNÁ ROZKOŠ.
Vůněmi pláčí vteřiny jak hudba tichá... Pojata tesknotou, se země sešeřila. Se sluncem do moří šla spáti moje pýcha, a nejsmutnější rozkoší mne luna obdařila. Svit její kouzlem zazářil na vodopádech a chladné rose duhový čar skytnul sterý. Vzduch, protkán paprsky, měl stříbra nádech a jako libella se zachvěl nad jezery. Do lůna hvozdů ticho vtékalo, a snění zvlnilo vzduch jak křídla netopýra. Hle, klamem paprsků jak vše se v přelud mění: když puká srdce tvé, tu mníš, že hrá zde lyra. Na palouku se prostřela má duše lačná a na ni proudem vášnivým se světlo lilo. Jak černých mocností vzkaz přešla mračna. Však na zemi vše mlčelo a s nocí snilo. Pojata tesknotou, se země sešeřila. Se sluncem do moří šla spáti moje pýcha, a nejsmutnější rozkoší mne luna obdařila... Vůněmi pláčí vteřiny jak hudba tichá. 58

OTEVŘENÉ OČI.
Až půjdete tichem noci na rtech s písní dumavou, otevřené oči ať vám nezaslzí únavou. Nebe širé hvězdami jak snítka květy rozkvete, stíny mlčenlivé vloudí se pod stromy staleté. Otevřené oči vaše, jak stráž zvyklá dni i tmám, mezi všemi nebezpečenstvími najdou cestu vám. Tichem noci zachvěje spád písně vaší dumavý. Stíny budou jako naslouchající a němé postavy. Skály se vám promění jak do pohádky zakleté, až jich luna stříbrobílá do svých sítí zaplete. Hudba potoka vás dojme, melodie zborcená, v parách vystupujících se zjeví láska ztracená. Přelud bílý zazáří a jahodami zavoní. Buďte tiši. Zem je ticha... Anděl šel po ní. Oči vaše otevřené stihnout nesmí únava. Slabost hříchem je. A za ni trestá propast černavá. 59

PŘELETAVÍ PTÁCI.
Krok poustevníkův osamělý do ticha se ztrácí, les zsinalý je, krásný v zamyšlení. Leč slávu jeho poznali jsme my jen, přeletaví ptáci, z jásotu jarních hnízdění a z času urychlení. A v panství horka letního jak hořel, plál a zpíval, pln lásky hmoty nezmařitelné, pln vzruchu. Předtucha bouře rozkošná! A silné vůně příval zas nové očekávání dal znavenému duchu! Teď podzim změnou listův očím oznamuje, že dlouho netrvá hra v pestrém loubí stinném, na trávě mezí ocúny, na kraji sluje. A barvy volají: my zhynem, pane, zhynem! A rosa umrzlá se zticha ve kraj sije, a zdlouhavá noc závrať mdlobnou hodí na křídla zjíněná, když síla opustí je v letu za vidinou, jež bludištěm nás vodí. Za horizontem volá vůněmi k nám tráva jihu a výheň Sahary jak vábně zasálala! My se již loučíme... V alejích pochováme tíhu, dojati modlitbou, jež z hlubin zemských vstala. 60 Na poustevníka zádumčivého a na zvěř tichou, na stromy, kameny si vzpomenem, na víly. Zapomenem však na lidi, kupčící s každou líchou, a kteří s otčenášem na rtech nejlíp zavraždili. 61

ŠTĚDRÝ VEČER.
Již odpoledne spěje k večeru, a oddech krátký vydala pole sněhová a zvolna stuhla mrazem. Kde’s důvěřivě zapěl dětskou koledu hlas sladký, sbor zvonů slavně jásajících vítal velké svátky, a dlouhé, mlčenlivé stíny poklekaly na zem. Třesavé hlasy na zápraží, u vrat domů prosí, a horkým dechem prosebníků ledy v oknech tají. I štědrá ruka odměřuje, když dar chudým nosí. A duše neklidná zří, kterak vyděděnci bosi jdou sněžným polem nadarmo a na Dítě se ptají. A u mne ticho lichotné se rozložilo síní, pohladilo mne laškovně jak čistá upomínka na majestátní lesy, jež mi vykáceli jiní, na bílý kraj, v němž přes noc květem rozekvetlo jíní a kde vše, větrem skolébáno, blaze spinká. A u mne ticho... Měkký koberec mi kroky tlumí. V popelník padá jiskra rozežhavená a hasne. A kámen v krbu hořící jak prales dávný šumí, jak spalovaly by se příliš nebezpečné dumy. Přichází večer... Rostou touhy pozemské a jasné. 62

SLADKÁ MARNOST.
Ač již sklamala nás často náplň blaha a znudila příliš jednotvárnost krásy, přec vždy s novou touhou noříme se směle ve vířící prameny a pijem vůni země. Milost jara v žilách zahoří a zmámí srdce naše prvním stoupajícím dýmem. Lesy probuzené dechnou vonným dýmem v srdce otevřené. Věčný přelud blaha, s mrakem v dálky smavé bloudící, nás zmámízmámí, ale nikdy neskropí nás prška slunné krásy, ani nepromluví srozumitelně k nám země, v její tajemství když chceme vniknout směle. Tam kde život vře, je nutno plouti směle kolem nebezpečí skalisk, přejemi,peřejemi, dýmem, ostražitě veslovat, až možno vzkřiknout: země! Jenom ruce zvyklé boji dojdou nejvyššího blaha na ostrovech objevených, prostřed nové krásy, ve příboji oceanu, jenž jak hudba zmámí. Ještě kvete dosti květů, které prudce zmámí každéhokaždého, kdo přichází k nim oddaně a směle. Ale tomu, kdo je slabý, sláva živé krásy v hrob se skryje, zahalí se tajemstvím a dýmem. Kdo chce žíti, marně hledá úplného blaha, odvrátí-li oči svoje od bohatství země. 63 Každý unavený poutník ví, jak sladkou bývá země, jak je hebkou poduškou, když cestou sen nás zmámí a uvede v zapomenutí, v říš jediného blaha. A kdo, z jitra probuzen, se v cestu vydá směle, nezaleknut štěkotem psím ani v nivách dýmem, jistě dojde přes propasti ku polednám krásy. Kvete, zraje, hýří, zpívá marnost živé krásy, věčně měnící se zádumčivá země, očištěná bouřemi, nás klame bílým dýmem. Stokrát oklame nás, stokrát znova zmámí, věrna tomu však, kdo miluje ji směle, změnou počasí mu chystá čistou náplň blaha. Beřme marnost krásy a bludičky blaha ze všech lučin země do náruče směle. Je-li život dýmem, ať nás hodně zmámí! 64

EPILOG.
To duhou nezahrála krása oslnivá, to v nejistotách vzklíčila má setba. Mým krokům v kraji na cestách se stmívá a na mých slovech leží těžká kletba. Zde klekni, duše, v pokoře a slyš, jak z dáli promlouvá k tobě milostně a sladce země. Věřím, jak ti, kdož kouzlu jejímu se vzdali, že pouze její krása vzpučet může ze mě. Své krátké jaro zdobím každým jejím jarem, bych v létě svém moh’ v živné plody zráti, nezůstat příslibem, být skvělým darem, žní plnou v slunci zahořeti na souvrati. Vím, v práci dne má nesmí slábnout ruka, a s vlastní slabostí svou musím zápoliti. Chvěji se v rhytmu, jímž mé srdce ťuká, a jeho láska ve tmách na cestu mi svítí. Chtěl bych já znáti zaklínadla kouzelníků, bych spoutal nepoddajnost hmoty živé a dal jí vykvést v novém složení a vzniku, až všechny rty by zašeptaly: dive! 65 A prudké světlo dne bych uspal magiemi, svit luny soustředil bych nad jezera, na jejichž březích v trávě, mezi liliemi, sní mdlá a unavená rozkoš sterá. Dech smrti z močálův i nový závan žití bych v sebe vsál a změnil v růže vonné. Pláč polibků, když v dálku nutno jíti, spojil bych s výkřikem, jenž ve hlubinách tone. A síla žhavých objetí a probuzení ze sna, i strach, jenž s mrtvých stíny chodí, vše sloužilo by mi jak květy svými vesna, a jako myšlenka svou nejrychlejší lodí. Ze starých vůní nové odeury bych složil a ze slov zemřelých jas krásy nové, a z jedů, jež bych vzpomínkami požil, stvořil bych nápoj, který nesmrtelnost slove. Však z cesty mé, kde touha slabá klesla, se zvedá prach a s větrem v kole víří. Dorostou křídla, která by mne nesla? Snad orlí. A snad slavičí. Snad netopýří. 66 KRUH
Dědictví. Mrtvý domov mladosti. Vy všichni. Okna. Cestou k pramenům. Zde rozkvete náš sen. Živé. Jdi sama. Přeludy promluví. Mrtvo v duši. Nápoj zmaru. Nedělní verše. Senoseč. Svítání. Píseň budoucího jara. Strom, který rozkvete. Sonet večerní. Sonet jitřní. Posilující léto. Hra stínů. Pijeme s vůní jed. Čekanky. Podzim v břizách. Plamenné moře. Čtenář. Stárnoucí poutník. Bojovník. A komu zpívat. Krásná hmota. Pozemská erotická. Ženy před branami. Z hloubi nocinoci. Sentimentální. Zrazeným. Nad knihou zemřelého. Kruh. Krutá láska. Milostná. Západ. Smutná rozkoš. Otevřené oči. Přeletaví ptáci. Štědrý večer. Sladká marnost. Epilog.
67 Od téhož autora:
Květy 1908. Cena 1 K 20 h. U lesní studánky 1909. Cena 1 K. Kruh 1909. Cena 1 K 20 h. Trosky vyjde r. 1910.
Koupiti lze u JAR. HONČÍKA knihkupce v Litovli.
Tiskové omyly:
Str. 21, řádek 18 místo vzdechem má býti vzduchem. Str. 42, řádek 10, místo už má býti až. Str. 46, řádek 1, místo šli má býti šly. Str. 46, řádek 2, místo vykoupili má býti vykoupily.
E: pk; 2005 [68]