ČEKANKY.

František Taufer

ČEKANKY.
Obloha modrá je a dole odlesk její na vodě stlumen hrá a jako zaklet sní ve květech čekanek, když chladné větry vějí a z hrdel ptačích píseň rozloučení zní. A touhou, pozdní již, se květy chvějí na zemi chladnoucí, když mají zmírat s ní. Kvetou-Ii tesklivě, ne v trpké beznaději: čekají na prudký žár předposledních dní. Obloha modrá je, i vzduch je zamodralý, však v čekankách je něha modra skrytá, v nich sliby očí ženiných se rozehrály. Jde poutník kolem nich a pohladí je dlaní, i motýl zlíbá je, jak naposled tu lítá, a země slova důvěrná jim šeptne v umírání. 34