Z HLOUBI NOCI.

František Taufer

Z HLOUBI NOCI.
Na spícím jezeře i labutí zpěv zmírá a čluny na řetězích nehýbou se ani. V alejích stromy tulí se jak postav zdání, dech noci stříbrné s trav rosu jemně stírá. Květ, ve dne ozdobený včelami, se kloní, do moře vůní klesá znavený, však stkvělý. Až k nebi zvedají se lindy nádhernými těly, vzdech, v dálku vyslaný, se vrací zpět a zvoní. Svá léna rozděluje noc a zlatohlavem snů zdobí řady vasalů, jež zticha kráčí. Čas pluje neslyšně, a mraků tváře dračí se mění na nebi... Jen řeka mluví splavem. A z hloubi noci, když již ztichne řeka, sny prudce hovoří: jich slova ohněm kvetou v zracích, a v duších touhou kletou. Tu stromy pokynou jak náruč zapomnění měkká. 48