ŽENY PŘED BRANAMI.

ŽENY PŘED BRANAMI.
Je Město Lásky zavřeno všem přicházejícím... Kdož cestou v poušti opozdili se, na brány jeho marně bušit chtějí. Na lukách skosených a v tichu noci jak trpkým bude: mrznouti a čekatičekati, až jitřní úhoz zvonů za hradbami náš přívoz pozdraví. Má láska jak smrt svoji hodinu, kdy přichází tak krutá a přec milostná nezdolným krokem v majestátnosti, a tělo prudce probudí, že užaslé jí ihned podlehne. I v našich nížinách, kde přísný zvyk byl vždycky střežen dědy šedivými, kde všude psáno bylo odříkání a zákon neúprosný kázal cestou jítjít, jíž matka šla– tam náhle rozkvetla květina horská, divoká a stepilá, vichorem šlehaná a sluncem rozžhavená, a otrávila nás, jež neposlechly jsme otcovské výstrahy. 45 A šlišly jsme k Městu Lásky pouštěmi. VykoupiliVykoupily jsme svoji rozkoš budoucí strádáním v úpalu, nocemi beze snu, kdy tělo šílící na písku žehavém se svíjí, duch touží v neznámo. A krátký výkřik radosti za tesklivého doprovodu cymbalů a v táhlém naříkání fléten, ten krátký výkřik radosti nám umřel cestou neschůdnou, kdy dlouho jsme se dívaly v tvář smrti. Je Město Lásky zavřeno všem přicházejícím, na hradbách shasili již pochodně. Noc, tichá noc a smutná, zadumčivá nad naší touhou zakvílela. A její slzy, chladné a těžké slzy, dopadly na zem, perle duhové, zazvonily. Ve Městě Lásky spící na kobercích se probudili, vzlykajíce, a gesto jejich toužebné a vábné žaluje na rozkoš, jež nenasycuje. Jsou hradby mezi touhou naší a jejich. 46 Hle, zavoláme hlasem velikým jméno své lásky. Hlasy zanícené všech dobyvatelů se s naším spojí a padnou hradby jako u Jericha kdysi. Ať kvílí starci pak... My, vítězící svým mládím a svou vášní divou, na oltář noci odevzdaně položíme své čisté panenství. 47