ZDE ROZKVETE NÁŠ SEN.

ZDE ROZKVETE NÁŠ SEN.
Dni, který jasem požehnává, nedůvěřujeme, noc věčná láká nás hvězd tichých velebou, do zahrad vysněných od tržišť hlučných jdeme, ač neustále zříme propast před sebou. Je každá chvíle naše poutník, očekávající od příštích příchozích vzkaz krásy oblačné, a naše naděje, pták mezi květy zpívající o slávě snu, již jinou píseň nezačne. Údery srdce našeho jak tlukot opozděných na brány hradební se nesou tišinou, jim odpovídá šumot z úlů včelích, že na zemi si ani chvíli neodpočinou. Tráva k nám cestou hovoří, a země, proměněná paprsky měsíce, ve přízrak vyrůstá, láká nás tajemstvím jak náručí svou žena a vůní květů svých nás líbá na ústa. V růže se mění srdce krev, když z dálek zvoní smích dívčí jásotný a hvězdy padají. Tehdy i hrůza sladkou je, i skála mechem voní, a z hlubin podzemských se ruce laskavě k nám zvedají. 13 A jdeme u vytržení a jdeme zmatku plni po cestách neznámých. Zde rozkvete náš sen. Vzduch, těžký vůněmi, se pádem hvězdy zvlní, třpyt rosný v trávě hrá, jak lék je námi pozdraven. Tam, kde nám do tmy bludičkami pokynula, rozestře rozkoš koberec a vykouzlí stan nádherný, kde nedbajíce budoucna, nenoříce se do minula, v přítomné době vypijem snu nápoj etherný. Nejsladší touhy své jsme stálí nevolníci. Vysvobozením jest nám smrt a zničení. A všechno umírající i každá radost tlící nám rozkoš slibuje zas v novém vzklíčení. 14