A KOMU ZPÍVAT.

František Taufer

A KOMU ZPÍVAT.
A komu zpívat věčné svoje žaly, a komu zpívat krátké radosti? Ozvěnu písně vrátí tvrdé skály... Leč, v srdcích nevzkvete-li milostí ni jeden tón, tu marně struny hrály. Když zimní noc své kresby groteskní na oknech vykouzlí jak báje zdání, tu zticha zazpívám. A v zadumání kruh naslouchajících se rozteskní, a hlavy vzhořelé se složí v hebkost dlaní. Můj tichý hlas a záře okna mého proudem v kraj zasněžený zalétá a oživuje chladný smutek jeho. V poli, kde zuří válka staletá, chce potěšiti těžce zraněného. A všechny, kdož se rozechvíti dají, chce píseň moje náhle rozechvět jak hudba vod, jež vznikly v ráji. Chce okouzlit i rozpučelý květ, i plody sladké, které v slunci zrají. 40 A sama, zemdlená, jde sílu píti z všech studánek a ze všech blankytů, by mohla směle k srdcím hovořiti jak něha přislibujícího úsvitu. A, srdcem zpívaná, chce v srdcích zníti! 41