PŘELETAVÍ PTÁCI.

František Taufer

PŘELETAVÍ PTÁCI.
Krok poustevníkův osamělý do ticha se ztrácí, les zsinalý je, krásný v zamyšlení. Leč slávu jeho poznali jsme my jen, přeletaví ptáci, z jásotu jarních hnízdění a z času urychlení. A v panství horka letního jak hořel, plál a zpíval, pln lásky hmoty nezmařitelné, pln vzruchu. Předtucha bouře rozkošná! A silné vůně příval zas nové očekávání dal znavenému duchu! Teď podzim změnou listův očím oznamuje, že dlouho netrvá hra v pestrém loubí stinném, na trávě mezí ocúny, na kraji sluje. A barvy volají: my zhynem, pane, zhynem! A rosa umrzlá se zticha ve kraj sije, a zdlouhavá noc závrať mdlobnou hodí na křídla zjíněná, když síla opustí je v letu za vidinou, jež bludištěm nás vodí. Za horizontem volá vůněmi k nám tráva jihu a výheň Sahary jak vábně zasálala! My se již loučíme... V alejích pochováme tíhu, dojati modlitbou, jež z hlubin zemských vstala. 60 Na poustevníka zádumčivého a na zvěř tichou, na stromy, kameny si vzpomenem, na víly. Zapomenem však na lidi, kupčící s každou líchou, a kteří s otčenášem na rtech nejlíp zavraždili. 61