KRÁSNÁ HMOTA.

František Taufer

KRÁSNÁ HMOTA.
Krásná hmota světa není proto kletá, že nemá nadpozemské duše. Zdánlivě nás klame, že ji málo známe, že kol ní kráčíme vždy hluše. Kdybychom však chtěli, tu bychom slyšeli hlas, jenž zná dojímat k stesku: hlas jejího žití, jež se věčně nítí z jitřních, oslepujících blesků. A nezmarná síla by v nás hovořila, sloučila by zas duši s tělem. Bujaře by kvetla naše touha světlá v rozmachu nezkrotném a smělém. 42 Chápali bychom lépe dění velkolepé, jež svět nám tajuplně strojí... Ale tak, roztříštěni, duší, pomateni, zapíráme podstatu svoji. Kouzelná vždy svými nebezpečenstvími láska nás nad propastmi vede. Píseň krve naší marně zní... Ji plaší odříkání mátohy bledé. Až v nás bytost dvojí v jedinou se spojí, přec selankou žít nebudeme. Tam, kde život pučí, vždy se kdosi mučí. Z bolesti krásy porosteme. 43