KRÁSNÁ HMOTA.
Krásná hmota světa
není proto kletá,
že nemá nadpozemské duše.
Zdánlivě nás klame,
že ji málo známe,
že kol ní kráčíme vždy hluše.
Kdybychom však chtěli,
tu bychom slyšeli
hlas, jenž zná dojímat užaž k stesku:
hlas jejího žití,
jež se věčně nítí
z jitřních, oslepujících blesků.
A nezmarná síla
by v nás hovořila,
sloučila by zas duši s tělem.
Bujaře by kvetla
naše touha světlá
v rozmachu nezkrotném a smělém.
42
Chápali bychom lépe
dění velkolepé,
jež svět nám tajuplně strojí...
Ale tak, roztříštěni,
duší, pomateni,
zapíráme podstatu svoji.
Kouzelná vždy svými
nebezpečenstvími
láska nás nad propastmi vede.
Píseň krve naší
marně zní... Ji plaší
odříkání mátohy bledé.
Až v nás bytost dvojí
v jedinou se spojí,
přec selankou žít nebudeme.
Tam, kde život pučí,
vždy se kdosi mučí.
Z bolesti krásy porosteme.
43