VY VŠICHNI.

František Taufer

VY VŠICHNI.
Vy všichni moji vzdálení, jen klidně spěte! Já hlídám statek váš, svůj hlídám žal, jenž v hloubi noční nejplněji kvete. Zpěv cizí matky posilu mi dal, jak pozdrav zachvěl se pláč novorozeněte. Dech vašich zahrad, plných požehnání, s mátohami se vloudil do síně. Vítr se pozvedl jak hudby zdání od lesů ke skalám, od skály k dědině, a zmírá, vstává zas nad širou plání. Vy všichni moji vzdálení, ať mrtví nebo živí, vězte, že hlídám zde, že hlídám po vás žal. A se mnou ukolébavky spád zádumčivý hlídá žal právě zrozený, by rozkvétal v hořící krvi, nesmířitelný, leč snivý. Hlas noci výmluvný na okna ťuká, sesílen větrem lká jak času zrod a skon, věčně se tvořící, jak touhy muka. Rosa již sletuje... Tu zdá se: kdesi zvon pod srdce zmatenými údery že puká. 9