VY VŠICHNI.
Vy všichni moji vzdálení, jen klidně spěte!
Já hlídám statek váš, svůj hlídám žal,
jenž v hloubi noční nejplněji kvete.
Zpěv cizí matky posilu mi dal,
jak pozdrav zachvěl se pláč novorozeněte.
Dech vašich zahrad, plných požehnání,
s mátohami se vloudil do síně.
Vítr se pozvedl jak hudby zdání
od lesů ke skalám, od skály k dědině,
a zmírá, vstává zas nad širou plání.
Vy všichni moji vzdálení, ať mrtví nebo živí,
vězte, že hlídám zde, že hlídám po vás žal.
A se mnou ukolébavky spád zádumčivý
hlídá žal právě zrozený, by rozkvétal
v hořící krvi, nesmířitelný, leč snivý.
Hlas noci výmluvný na okna ťuká,
sesílen větrem lká jak času zrod a skon,
věčně se tvořící, jak touhy muka.
Rosa již sletuje... Tu zdá se: kdesi zvon
pod srdce zmatenými údery že puká.
9