PIJEME S VŮNÍ JED.

František Taufer

PIJEME S VŮNÍ JED.
Večer se lichotí, jak milá ruka hladí, a smyslům slibuje dar vděkuplný, na mýti uléhá, kde bloudí srny, a v houštině, kde zazní sykot hadí. Pijeme s vůnivůní jed, my, kdo jsme mladí, však neumíráme, ač zraňují nás trny. Vzruch nový tráva dá i v řece vlny, zmámí nás tma, jež neslyšně tu pádí. Jak šuměla by neuzřená křídlakřídla, čas uniká a zpět se nenavrátí s klasy, jež vypadly nám z rukou. K bloudícím zavolala žití zřídla, k znaveným pracovníkům na souvrati. Všem, kteří toužili, však odvětila mukou. 33