HRA STÍNŮ.

František Taufer

HRA STÍNŮ.
I.
Les známý, prudce hovořící vůněmi, se zachvívá, když do něj vkročím. Noc, za mnou jdoucí, nepokyne svůdně mi, ať ve studánkách rty své smočím. Spí tiše les můj s bezednými tůněmi. V aleji stopy štvané zvěře zočím. Mé srdce zachví se a rty mé oněmí před divadlem, jež zjevuje se očím. A bytost stísněná i ve smrt uvěří, když pozdní hodina tesklivě udeří a nekonečný stín se vyjevuje stínu. Se stíny hrůza jde a s hrůzou přiletí tmou noci hluboké hlasy ze zásvětí, vyčítající člověku odvěkou vinu. 31
II.
Jsou krátké tvoje dny a roztříštěny, jak touha tvá a jako vůle tvoje. Jdeš zalekaně kolem každé změny a kde máš udeřit, se štítíš boje. Sny tvé, ač na zemi vždy sněny, tě nesly v propast mezi hvězdné roje, zkad vracel jsi se mdlý a unavený k jitrům, jež zapadala bez úkoje. Duše tvá bez plachet i vesla jen k vegetacím mlhovin se nesla, co rostlo na zemi, to nesklízela. Plakala s meteory hasnoucími, jásala s hvězdami a plála s nimi, leč proklínala plamen tvého těla. 32