ZÁPAD.

František Taufer

ZÁPAD.
Obloha se krásou mění! Prsou roztoužený dech a tázavé střely očí letí z mraku do mraku. Květ, prahnoucí po velikosti, ku zemi se netiskne. Sen, jenž obsáhnout chce světy, musí zráti v závrati. A dvě ruce jenom v bouři vzrostou do sil tisíců. Nohy, zvyklé na propasti, v tůni zrádnou nepadnou. Krása oblohy i země jako žena vzdává se, když ji milostného smělce hlas jásavý pozdraví. Šťasten jeje, kdo bráti může všemi smysly bohatě. Pohádka mu v mracích vzkvete a kraj po ní zavoní. 56 Obloha se krásou mění! Chtivě pijí oči mé ze všech studen, než zvon teskný zahlaholí do polí. 57