ZÁPAD.

František Taufer

Obloha se krásou mění! Prsou roztoužený dech a tázavé střely očí letí z mraku do mraku. Květ, prahnoucí po velikosti, ku zemi se netiskne. Sen, jenž obsáhnout chce světy, musí zráti v závrati. A dvě ruce jenom v bouři vzrostou do sil tisíců. Nohy, zvyklé na propasti, v tůni zrádnou nepadnou. Krása oblohy i země jako žena vzdává se, když ji milostného smělce hlas jásavý pozdraví. Šťasten je, kdo bráti může všemi smysly bohatě. Pohádka mu v mracích vzkvete a kraj po ní zavoní. Obloha se krásou mění! Chtivě pijí oči mé ze všech studen, než zvon teskný zahlaholí do polí.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

viditelný, mystický, tajemný, tajemství, vegetace, tisíciletí, mlčení, magický, závrať, agonie

1200. báseň z celkových 1655

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. PÍSNĚ VEČERA. (Zikmund Winter)
  2. POUTNICE (František Odvalil)
  3. KRÁSNÁ ZEMĚ. (Zikmund Winter)
  4. Utišení. (Karel Nejč)
  5. Polosen. (Eliška Krásnohorská)
  6. PÍSEŇ (Růžena Jesenská)
  7. ERITIS SICUT DEUS. (Josef František Karas)
  8. HLAS TICHA. (Antonín Klášterský)
  9. KVĚTINY A ŽENY. (Zikmund Winter)
  10. Půlnoční. (Xaver Dvořák)