PŘELUDY PROMLUVÍ.

František Taufer

PŘELUDY PROMLUVÍ.
Hvězdy mne klidem nepodělínepodělí, až touha krajem povede mne. Jak dítě, na něž zapomněli, jen hrůzu potkám v noci temné. A náhle vynoří se ze tmy přeludy klamu odvěkého. Zpěv větru bude jak vždy vzletný, a ironický refrain jeho. Leč žhoucí jeho ironie po blesku krásy tesknit bude, jak člověk, který kal jen pije a o nezemských luzích hude. Chlad utišení nepodá mimi, až s rosou k spící zemi padne. Přeludy promluví jak známí, již potkali mne kdysi za dne. Pro tlukot srdce zmlkne moje lyra. Noc hrůzy plná přejde krajem... I v noci té přec nerad zmírá člověk, jenž zemi chtěl mít rájem. 18