PŘELUDY PROMLUVÍ.
Hvězdy mne klidem nepodělínepodělí,
až touha krajem povede mne.
Jak dítě, na něž zapomněli,
jen hrůzu potkám v noci temné.
A náhle vynoří se ze tmy
přeludy klamu odvěkého.
Zpěv větru bude jak vždy vzletný,
a ironický refrain jeho.
Leč žhoucí jeho ironie
po blesku krásy tesknit bude,
jak člověk, který kal jen pije
a o nezemských luzích hude.
Chlad utišení nepodá mimi,
až s rosou k spící zemi padne.
Přeludy promluví jak známí,
již potkali mne kdysi za dne.
Pro tlukot srdce zmlkne moje lyra.
Noc hrůzy plná přejde krajem...
I v noci té přec nerad zmírá
člověk, jenž zemi chtěl mít rájem.
18