STÁRNOUCÍ POUTNÍK.

František Taufer

STÁRNOUCÍ POUTNÍK.
Jas noci stříbrný se vzduchem jemně chvěl, na stromy usedl jak ledných ptáků zjev. Kdo cestou šel, zrak v dálku upřen měl, neb slyšel z pralesů znít přitlumený zpěv. Noc usmívala se jak úběl dívčích těl, jež chladna jsou, než prudce rozbouří se krev. A poutník stárnoucí si teskně k sobě děl: je možno zbytek života dát jeden za úsměv. Nad spící krajinou smrt sítě snovala. Ten modlil se, kdo musel u mrtvoly bdít, a němý byl, kdo vzpomělvzpomněl živé něhy. Noc usmívala se, však neslibovala. Kdo jaro neslyšel, teď zimu slyšet jít, a v květy nedotknutelné mu vzkvetly sněhy. 38