DĚDICTVÍ.

DĚDICTVÍ.
Čas zamyšleně jde, neb leta dozrávají, co v slunci kvetlo laškujíc, se v plody mění. Var krve slibuje, že šťastným lze být v ráji, učinit tělem sen, v noc přilákat svit denní. Chléb vezdejší, skryt v kamenité líše, se vzdává rameni, jež s hroudou zápolilo. Z nesmírných rozloh tajemství v své pýše se srdce roztoužené na vždy opojilo. A cítím: k zemi milostné jsem přikovaný, kde otec zvolna umírá, já, dědicdědic, vstávám k dílu, bych zvítězil, než zazní moje hrany, kdy nakloním se uvadlý, jak tráva k travám. Jsem dědic těla otcova, jsem dědic bolu jeho, i jeho zanícení mám pro krásu živou. Jsem štěpem, přesazeným v samotu ze sadu rodinného, v mých větvích vítr hrá svou píseň zádumčivou. A s otcem ctím jen to, co zve se: moje cesta. Z propastí země pohledy se zvedám k výším. Jak kroky noci moje stlumená jsou gesta, když promluvím, hlas otcův ve svém chvít se slyším. 5 Jsem zajat, pokyne-li ruka měkká, však sladké zajetí, ač těžce, přece lámu. Přes slávy tržnice můj pohled lehce těká i přes svůdný lesk polodrahokamu. Lán zděděný a nikdy neprodaný, to já jsem, věčná vegetace touhy. Až kdysi uslyším znít svoje hrany, tehdy den nový pozdravím a život dlouhý. 6