SMUTNÁ ROZKOŠ.

František Taufer

SMUTNÁ ROZKOŠ.
Vůněmi pláčí vteřiny jak hudba tichá... Pojata tesknotou, se země sešeřila. Se sluncem do moří šla spáti moje pýcha, a nejsmutnější rozkoší mne luna obdařila. Svit její kouzlem zazářil na vodopádech a chladné rose duhový čar skytnul sterý. Vzduch, protkán paprsky, měl stříbra nádech a jako libella se zachvěl nad jezery. Do lůna hvozdů ticho vtékalo, a snění zvlnilo vzduch jak křídla netopýra. Hle, klamem paprsků jak vše se v přelud mění: když puká srdce tvé, tu mníš, že hrá zde lyra. Na palouku se prostřela má duše lačná a na ni proudem vášnivým se světlo lilo. Jak černých mocností vzkaz přešla mračna. Však na zemi vše mlčelo a s nocí snilo. Pojata tesknotou, se země sešeřila. Se sluncem do moří šla spáti moje pýcha, a nejsmutnější rozkoší mne luna obdařila... Vůněmi pláčí vteřiny jak hudba tichá. 58