SMUTNÁ ROZKOŠ.
Vůněmi pláčí vteřiny jak hudba tichá...
Pojata tesknotou, se země sešeřila.
Se sluncem do moří šla spáti moje pýcha,
a nejsmutnější rozkoší mne luna obdařila.
Svit její kouzlem zazářil na vodopádech
a chladné rose duhový čar skytnul sterý.
Vzduch, protkán paprsky, měl stříbra nádech
a jako libella se zachvěl nad jezery.
Do lůna hvozdů ticho vtékalo, a snění
zvlnilo vzduch jak křídla netopýra.
Hle, klamem paprsků jak vše se v přelud mění:
když puká srdce tvé, tu mníš, že hrá zde lyra.
Na palouku se prostřela má duše lačná
a na ni proudem vášnivým se světlo lilo.
Jak černých mocností vzkaz přešla mračna.
Však na zemi vše mlčelo a s nocí snilo.
Pojata tesknotou, se země sešeřila.
Se sluncem do moří šla spáti moje pýcha,
a nejsmutnější rozkoší mne luna obdařila...
Vůněmi pláčí vteřiny jak hudba tichá.
58