NAD KNIHOU ZEMŘELÉHO.
A ten, kdo píseň úchvatnou tak pěl,
z poháru ženiných rtů musel píti
rozkoše závrať a nezmarný žel,
než struny kythary své mohl naladiti
v toninu nezvyklou, však v souzvuk jediný,
pro prstů úhozy, jež vášeň znala rozechvíti.
Je krása písně té jak krása květiny:
hořící touha, živoucí barev harmonie,
rtů šepot mezi plameny, stesk pozdní hodiny,
kdy srdce zmateně a urychleně bije.
Jí něhou jitro trylkuje a večer zakvílí,
z ní nepřemožitelná noc se šílenstvím snů lije.
V ní úpal polední se s vůní zrajícího obilí
i s hlaholením zvonů v jednu vlnu pojí,
v ní vzdechnou větve, které tíhou ovoce se zlomily.
Ta píseň rozteskní, rve, utěšuje, hojí.
Vždy vášeň vítězící zpívá v ní a lká:
vzdor touhy před bojem a vzdor i po všem boji,
lačnost rtův po kouzle, jež tajemství nám tká,
ať v hloubi propastné, ať v hloubi něčích zraků.
Je vzkazem bytostí, jichž krok náš nepotká.
51
Chvěje se píseň jako přelud mraku,
když s větrem laškuje a letí přes hory.
Pěvec té písně podobal se raněnému ptáku.
Jeho hlas, bolem zvýšený, tlumočil věcí hovory.
Smrtelně raněný, jen jedno přání měl:
By ve svém umírání nejkrásněji pěl!
52