NÁPOJ ZMARU.
Někomu rozkoš opojnou dá hašiš.
Jiný zas v jedovatém alkoholu
umírat nutí krásu svého bolu.
I mráčku, ty, jenž nade mnou se vznášíš,
v tušení pádu svého závrať máš již!
Dej, číše, komu chceš, dnes opojení,
a komu chceš, vlij v srdce více žáru.
Já piji nápoj stišení a zmaru
z kytice svadlých vzpomínek a snění,
z nějž neprobudí ranní kuropění.
Má otázka, jež světem jíti chtěla
nalézti věčný mír, se zastavuje,
v oči mi, zmatená, se zavěšuje.
V horkosti krve, v touze mého těla,
odpověď marnosti se rozechvěla.
Znamení smrti jenom zřím, když zvednu
své oči tázavé, v něž vítr bije.
Pod stromem snů, jenž bouří zlomený je,
na chladnou zemi unaven si sednu
jak motýl divem narozený v lednu.
20