SENOSEČ.
Zmámený vůněmi, jak motýl v květu zajatý,
nad prací stroje, zvířete a člověka jsem zůstal v zadumání,
nad stvoly padajícími, nad hynoucími poupaty,
a nad smrtí, jež přišla v června pousmání.
Den s travou umírá v kos sípotu a v dětském pokřiku,
vůní se plní kraj, jak v horstvu vyhloubená miska,
jež smyslům dary nese na stromech a v každém keříku,
i v mechu navlhlém, kde komár tence píská.
V společném rhytmu člověk, stroj i zvíře zápolí,
by před západem dokončili započaté dílodílo.
Hrou teplých paprsků svých slunce na poli
osmáhlé údy pracovníkův ozlatilo a proměnilo.
Hle: s mraků laškováním střídají se obrazy
na vodě studánek a v kraje zeleni i v tichu větví.
A náhle kosa spěchající prudce v kámen narazí,
a smrtonosný kov se tříští, láme ve dvídví.
Kámen se ani nepohnul, jen rány znamení
prosvitá šedí povrchu jak zářez nepatrný.
A já jsem zatoužil, tak tvrdou duši mít a čelo z kamení
by v žatvě osudu jsem zůstal nepohnut, jen poznamenán trny.
23