JDI SAMA.
Nevím, zda mohu říci
žáru v svém srdci: lásko!
Také mu v zmatku nedám
jména věčnosti.
Podoben větru, jenž vstává
ze skal, v něž bouřlivé moře
zabíhá svými fjordy,
probudím živly spící
ve tvém těle.
Když duch tvůj, zlekán,
zakvílí nad hrůzou moci,
té, která sluje život,
a toužit bude: jíti
branami smrti slepě
v zajetí osudnosti vyšší,
tu oslním ho bleskem
poznání konejšivého.
A v písni naší krve
stoupání mízy jarní
a šepot květů zazní.
A posvěceni sluncem,
laskáni předivem světla,
16
jež z měsíce k nám bloudí,
mlčící v hovoru hvězd
porostem s každým hnutím
země.
Až potom moje touha,
hořící, i když dálky
kryjí se těžkou mlhou,
má touha, hrozná má touha
až zase půjde nocí
na cizí nivy a líchy
hledati v zanícení
prameny nově zpívající
a blesky očí omamující,
rty nemožnosti slibující –
tu neumírej, ty!
Nehledej vysokého stromu,
kolem nějž jako břečtan
ovinula bys krutou
nesmrtelnost své lásky.
Jdi sama světem, pyšná!
Neskloň se k otravným květům!
Odolej pokušení smrti,
nedovedeš-li umírati
krásně!
17