ZPĚV OVĚNČENÝCH ŽENCŮ.

ZPĚV OVĚNČENÝCH ŽENCŮ.
Buď vítán, večere, jenž mezi námi jak vlastní bratr kráčíš cestou v polích: dej šťastným hvězdám zářit’ hlubinami a rosnou pršku střásej jemně do lích na země opálenou líc! Před námi jedou fůry příštích chlebů, za námi ticho – samotář si sedá na strniska a v strašidelnost žlebů... Po celém kraji rozplétá noc bledá na tisíc ostříbřených kštic. Ohniště dožínková ve vsi hoří, a jásot dětí radostně nás vítá. Však nám je teskno po obilném moři, po žhavém moři vonícího žita, jež skosil nabroušený kov. Nám teskno po hře motýlových křídel, jež jako vějíře nás ovívala za poledne, kdy hudbou polních zřídel nám k odpočinku skrytá ruka hrála nejsladší píseň beze slov. Je teskno nám po vánku, který vanul k nám z neznáma a chladil naše čela, je teskno po ohni, jenž v růži planul na mezi kvetoucí, kde tráva měla mdlou něhu dívčích objetí. 71 Je teskno nám po nové žni, ó země, po žatvě vzácnější, jež duše sytí, bytosti naší rozkvésti dá jemně v čistější útvar blaženého bytí, v němž smělý duch se rozletí. Ó děkujeme ti za žňové dary, za klasů nádheru, za štěstí léta, za rozkoš: viděti, jak závoj páry, jenž ráno zahaluje vděky světa, se náhle v slunci rozhalí. Ó děkujeme ti za vládců pýchu: hle, poklonila se nám žatva zlatá, když do ní zavál vánek v jitřním tichu. I za lásku, jež svatá, svatá, svatá nám tělo v oheň rozpálí. Za vše ti děkujem’, ač znova ždáme žní slavnějších pro svoji velkou žízeň, žní takových, kdy tebe nepoznáme, jak vystrojena pro početí trýzeň se slunci v pocel rozkládáš. Ó země bohatá a žití plná, ó země hluboká, ó střede žhavý: na starou ornici ať tryskne vlna tvé omlazující a vřící lávy, jíž, ztuhlé, nové květy dáš... Již dívky s hlav nám naše věnce sňaly, by ozdobily síň. A hlahol dožínkový nás oblétá... Jsme ti, kdo v stín se vzdálí. Na dvoře usednem’ a svůj sen nový o žití budem’ spřádati. 72 Snů vínem spiti budeme se smáti. Kdo na nás vzhlédne, uzří nové tváře. Na děti nejmladší, jež budou spáti nám na kolenou, růžová snů záře žehnáním bude padati... 73