Buď vítán, večere, jenž mezi námi
jak vlastní bratr kráčíš cestou v polích:
dej šťastným hvězdám zářit’ hlubinami
a rosnou pršku střásej jemně do lích
na země opálenou líc!
Před námi jedou fůry příštích chlebů,
za námi ticho – samotář si sedá
na strniska a v strašidelnost žlebů...
Po celém kraji rozplétá noc bledá
na tisíc ostříbřených kštic.
Ohniště dožínková ve vsi hoří,
a jásot dětí radostně nás vítá.
Však nám je teskno po obilném moři,
po žhavém moři vonícího žita,
jež skosil nabroušený kov.
Nám teskno po hře motýlových křídel,
jež jako vějíře nás ovívala
za poledne, kdy hudbou polních zřídel
nám k odpočinku skrytá ruka hrála
nejsladší píseň beze slov.
Je teskno nám po vánku, který vanul
k nám z neznáma a chladil naše čela,
je teskno po ohni, jenž v růži planul
na mezi kvetoucí, kde tráva měla
mdlou něhu dívčích objetí.
Je teskno nám po nové žni, ó země,
po žatvě vzácnější, jež duše sytí,
bytosti naší rozkvésti dá jemně
v čistější útvar blaženého bytí,
v němž smělý duch se rozletí.
Ó děkujeme ti za žňové dary,
za klasů nádheru, za štěstí léta,
za rozkoš: viděti, jak závoj páry,
jenž ráno zahaluje vděky světa,
se náhle v slunci rozhalí.
Ó děkujeme ti za vládců pýchu:
hle, poklonila se nám žatva zlatá,
když do ní zavál vánek v jitřním tichu.
I za lásku, jež svatá, svatá, svatá
nám tělo v oheň rozpálí.
Za vše ti děkujem’, ač znova ždáme
žní slavnějších pro svoji velkou žízeň,
žní takových, kdy tebe nepoznáme,
jak vystrojena pro početí trýzeň
se slunci v pocel rozkládáš.
Ó země bohatá a žití plná,
ó země hluboká, ó střede žhavý:
na starou ornici ať tryskne vlna
tvé omlazující a vřící lávy,
jíž, ztuhlé, nové květy dáš...
Již dívky s hlav nám naše věnce sňaly,
by ozdobily síň. A hlahol dožínkový
nás oblétá... Jsme ti, kdo v stín se vzdálí.
Na dvoře usednem’ a svůj sen nový
o žití budem’ spřádati.
Snů vínem spiti budeme se smáti.
Kdo na nás vzhlédne, uzří nové tváře.
Na děti nejmladší, jež budou spáti
nám na kolenou, růžová snů záře
žehnáním bude padati...