ROZKVÉTAJÍCÍ.
Snad přes noc letní rozviješ se divem,
a tělo tvoje, květu hvězda bílá,
víc než-li v roznícení žádostivém
se bude chvíti v jitřním chladu snivém,
jak touha první by tě zarosila.
Ó kdybys věděla jak tuto chvíli
na věky krásnou možno prodloužiti,
s akkordy zvonů, jež se rozvonily
a ozvěnami pod nebesy kvílí,
v nesmírnost propastnou se pohroužiti!
Ó kdybys věděla, že pouze jednou
jsi čerstvým květem v pádu jitřní rosy,
tu dřív, než páry závoje se zvednou
nad zemí, marnou skutečností bědnou,
svůj tvar bys vtiskla jim, ať v dál jej nosí!
Jak lučina, již rozmach kosy čeká,
se rozviješ však, Evo nevědomá!...
Z poháru slasti hoře věčná řeka
do tvého těla hořícího vtéká,
ji chtivě piješ krvavýma rtoma.
26