ZHUDEBNĚNÝ ŽIVOT.

František Taufer

Mrazivý vítr pojal výkřiky prvé a nesl bouřlivým života hlaholem ve chvíli zrození, kdy svěží proudy krve se v srdci bouřily zmateny, rozechvěny a hrnuly se v líce růměncovým plápolem jak nad jezy ohromné přívaly, jež v noci dubnové zpívaly. Však nežli zasypal mne závějemi sněhu zběsilý vichor přechodného zápasu a vzteku, otevřel okna a jižních sadů něhu mi jarní vánek donesl jak teplou číši léku i s písní vysokou, jež v mracích zpívána se k zemi střásala pozdravem skřivana. Čas jitřní, vůní omámen a modrou výškou fialou pro mne rozkvetl i pampeliškou. dětství vzdálené, ztracené v polích cesty, druhova pravice kde náhle zradila, kde na křižovatkách zmatených mezi městy jen píseň v duši mi své símě vsadila! Ó hřmění života, jež blesků znameními jsi nad horami východu vítězně svítalo a jako práce spěch za zedmi továrními svým rythmem odvěkým k sobě’s mne vítalo. V kostelích soumračných v kadidla mlžném dýmu mne varhan fugy svou velebou jímaly. Však z jejich zasnění jsem vyšel v ulic zimu, kde hlasy zástupů rouhavě hřímaly, a zmaten pokřikem jsem v ohni sebe hledal, jímž lidské myšlenky čas země měřily, v plameni šíleném, jenž z knih a strun se zvedal a jehož odleskem tmy se čeřily jak mořská hladina, po které lodi smělé za rounem báječným se v dálky vydaly, a šípů smrtelných ruce rozechvělé v poslední naději se vroucně chytaly. Mne bolest obdařila poznáním jak klíči, jimiž se otevrou propasti veřeje. V sil věčném pohybu mi tóny z věcí klíčí a hudba střásá se v života peřeje jak rosa předjitřní do osvěžené trávy, kde hudbou chvěla se za noci bázní laň, kde s hudbou bučení jdou ráno stádem krávy, v paprscích poledních je hudbou lesní stráň. Chci všechny tóny píšťal, hlaholení bubnů, plechových nástrojů neklidné zachvění, kvil větru, který polem prohání se v dubnu, slov hudbu, jíž se zpovídají zranění, i ticho hřbitovů s marnosti teskným mottem, třesk zbraní v zápasu, nenávist výstřelů, slok žízeň závratnou, jež v modru nad životem vůni nedávno skosených jetelů. Chci rythmus kolosů, jež duní z lidských dílen, katastrof hrůzu, ticho po všech výkřicích, ryk lokomotiv, které člověk řídí silen po mostech, v tunelích, v letu a vichřicích, hlas zvonů, které v nebezpečí ulity nad světa propastí pyšně se houpají, šumění nekonečné z nitra ulity, kde vlny moří všech ke slunci stoupají. A jako tesař neklidný, jenž zvedá krovy nad zemí horečnou v propast blankytu, síň strojím bez konce pro koncert nový, kde hlasy stvoření vystoupí z úkrytu, a poklad tónů kde, vůli podroben, se zastkví jako oslniví ptáci; ti, kudy poletí, svou písní vzbudí den, pod jejich křídly bouře zaburácí.

Patří do shluku

viditelný, mystický, tajemný, tajemství, vegetace, tisíciletí, mlčení, magický, závrať, agonie

433. báseň z celkových 1655

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. ŠEST BÁSNÍ Z NEDOPSANÉHO ROMÁNU. (Božena Benešová)
  2. PRSTEN (Rudolf Medek)
  3. NOC BOUŘE. (Antonín Sova)
  4. ANGELUS (Rudolf Medek)
  5. Němé setkání. (Otokar Březina)
  6. NÁDRAŽNÍ SVĚTLA. (František Taufer)
  7. Zapomenutí. (Otokar Březina)
  8. PLNOST ŽIVOTA (Karel Hugo Hilar)
  9. Snů horkých krev. (František Sís)
  10. Ave Satan. (Stanislav Kostka Neumann)