Mrazivý vítr pojal výkřiky mé prvé
a nesl bouřlivým života hlaholem
ve chvíli zrození, kdy svěží proudy krve
se v srdci bouřily zmateny, rozechvěny
a hrnuly se v líce růměncovým plápolem
jak nad jezy ohromné přívaly,
jež v noci té dubnové zpívaly.
Však nežli zasypal mne závějemi sněhu
zběsilý vichor přechodného zápasu a vzteku,
otevřel okna má a jižních sadů něhu
mi jarní vánek donesl jak teplou číši léku
i s písní vysokou, jež v mracích zpívána
se k zemi střásala pozdravem skřivana.
Čas jitřní, vůní omámen a modrou výškou
fialou pro mne rozkvetl i pampeliškou.
Mé dětství vzdálené, ztracené v polích cesty,
druhova pravice kde náhle zradila,
kde na křižovatkách zmatených mezi městy
jen píseň v duši mi své símě vsadila!
Ó hřmění života, jež blesků znameními
jsi nad horami východu vítězně svítalo
a jako práce spěch za zedmi továrními
svým rythmem odvěkým k sobě’s mne vítalo.
V kostelích soumračných v kadidla mlžném dýmu
mne varhan fugy svou velebou jímaly.
Však z jejich zasnění jsem vyšel v ulic zimu,
kde hlasy zástupů rouhavě hřímaly,
a zmaten pokřikem jsem v ohni sebe hledal,
jímž lidské myšlenky čas země měřily,
v plameni šíleném, jenž z knih a strun se zvedal
a jehož odleskem mé tmy se čeřily
jak mořská hladina, po které lodi smělé
za rounem báječným se v dálky vydaly,
a šípů smrtelných mé ruce rozechvělé
v poslední naději se vroucně chytaly.
Mne bolest obdařila poznáním jak klíči,
jimiž se otevrou propasti veřeje.
V sil věčném pohybu mi tóny z věcí klíčí
a hudba střásá se v života peřeje
jak rosa předjitřní do osvěžené trávy,
kde hudbou chvěla se za noci bázní laň,
kde s hudbou bučení jdou ráno stádem krávy,
v paprscích poledních je hudbou lesní stráň.
Chci všechny tóny píšťal, hlaholení bubnů,
plechových nástrojů neklidné zachvění,
kvil větru, který polem prohání se v dubnu,
slov hudbu, jíž se zpovídají zranění,
i ticho hřbitovů s marnosti teskným mottem,
třesk zbraní v zápasu, nenávist výstřelů,
slok žízeň závratnou, jež v modru nad životem
má vůni nedávno skosených jetelů.
Chci rythmus kolosů, jež duní z lidských dílen,
katastrof hrůzu, ticho po všech výkřicích,
ryk lokomotiv, které člověk řídí silen
po mostech, v tunelích, v letu a vichřicích,
hlas zvonů, které v nebezpečí ulity
nad světa propastí pyšně se houpají,
šumění nekonečné z nitra ulity,
kde vlny moří všech ke slunci stoupají.
A jako tesař neklidný, jenž zvedá krovy
nad zemí horečnou až v propast blankytu,
síň strojím bez konce pro koncert nový,
kde hlasy stvoření vystoupí z úkrytu,
a poklad tónů kde, mé vůli podroben,
se zastkví jako oslniví ptáci;
ti, kudy poletí, svou písní vzbudí den,
pod jejich křídly bouře zaburácí.