ZHUDEBNĚNÝ ŽIVOT.

ZHUDEBNĚNÝ ŽIVOT.
Mrazivý vítr pojal výkřiky mé prvé a nesl bouřlivým života hlaholem ve chvíli zrození, kdy svěží proudy krve se v srdci bouřily zmateny, rozechvěny a hrnuly se v líce růměncovým plápolem jak nad jezy ohromné přívaly, jež v noci té dubnové zpívaly. Však nežli zasypal mne závějemi sněhu zběsilý vichor přechodného zápasu a vzteku, otevřel okna má a jižních sadů něhu mi jarní vánek donesl jak teplou číši léku i s písní vysokou, jež v mracích zpívána se k zemi střásala pozdravem skřivana. Čas jitřní, vůní omámen a modrou výškou fialou pro mne rozkvetl i pampeliškou. Mé dětství vzdálené, ztracené v polích cesty, druhova pravice kde náhle zradila, kde na křižovatkách zmatených mezi městy jen píseň v duši mi své símě vsadila! Ó hřmění života, jež blesků znameními jsi nad horami východu vítězně svítalo a jako práce spěch za zedmi továrními svým rythmem odvěkým k soběssobě’s mne vítalo. V kostelích soumračných v kadidla mlžném dýmu mne varhan fugy svou velebou jímaly. Však z jejich zasnění jsem vyšel v ulic zimu, kde hlasy zástupů rouhavě hřímalyhřímaly, a zmaten pokřikem jsem v ohni sebe hledal, jímž lidské myšlenky čas země měřily, v plameni šíleném, jenž z knih a strun se zvedal 13 a jehož odleskem mé tmy se čeřily jak mořská hladina, po které lodi smělé za rounem báječným se v dálky vydaly, a šípů smrtelných mé ruce rozechvělé v poslední naději se vroucně chytaly. Mne bolest obdařila poznáním jak klíči, jimiž se otevrou propasti veřeje. V sil věčném pohybu mi tóny z věcí klíčí a hudba střásá se v života peřeje jak rosa předjitřní do osvěžené trávy, kde hudbou chvěla se za noci bázní laň, kde s hudbou bučení jdou ráno stádem krávy, v paprscích poledních je hudbou lesní stráň. Chci všechny tóny píšťal, hlaholení bubnů, plechových nástrojů neklidné zachvění, kvil větru, který polem prohání se v dubnu, slov hudbu, jíž se zpovídají zranění, i ticho hřbitovů s marnosti teskným mottem, třesk zbraní v zápasu, nenávist výstřelů, slok žízeň závratnou, jež v modru nad životem má vůni nedávno skosených jetelů. Chci rythmus kolosů, jež duní z lidských dílen, katastrof hrůzu, ticho po všech výkřicích, ryk lokomotiv, které člověk řídí silen po mostech, v tunelích, v letu a vichřicích, hlas zvonů, které v nebezpečí ulity nad světa propastí pyšně se houpají, šumění nekonečné z nitra ulity, kde vlny moří všech ke slunci stoupají. 14 A jako tesař neklidný, jenž zvedá krovy nad zemí horečnou až v propast blankytu, síň strojím bez konce pro koncert nový, kde hlasy stvoření vystoupí z úkrytu, a poklad tónů kde, mé vůli podroben, se zastkví jako oslniví ptáci; ti, kudy poletí, svou písní vzbudí den, pod jejich křídly bouře zaburácí. 15