FORMANI Z HOR.
Kdo zpívati by chtěl, když těžké vozy jedou
po tvrdém kamení nerovnou silnicí
a lesy hluboké své rozhovory vedou
v zelených korunách, vonících silicí.
Kdo mluviti by chtěl, když vodopády hučí
a v náruč údolí klesají prameny,
když divé vichřice kol prostovlasé skučí,
dlaněmi holými chytají plameny.
Kdo šeptati by chtěl, když otvírá se země
násilným polibkem blesku, kdy zahřměním
se s dolem srovnává hor vyvýšené témě
a smrt i zrození je jedním zachvěním.
Jen odbojný náš hlas, jenž těžkou řídí jízdu
a vzpurné komoně výkřikem ovládá,
dá písní odpověď i lomozu a hvizdu,
s níž rozhněvaný blesk se k zemi pokládá.
Nám křižoval se blesk po ošlehané tváři
a život pozemský již byl jen mátohou;
však z mrákot vstali jsme a v nových blesků záři
jsme u svých potahů jak stráže na nohou.
My jeli pralesem, jenž na všech stranách praskal
a syčel zničený v bolestech požáru,
jenž výhní palčivou nás jako paží laskal
a v popel rozetřel nám náklad stožárů.
Když divoženek sbor nás jal ve věnec rukou,
za nocí sváděl nás bludičkou v močály,
v nejistých temnotách, inspirováni mukou,
jsme píseň z hluboka zpívati počali.
32
A zazpívali jsme o kráse lesních stromů,
jež kštice zelené k azuru zvedají;
o chodbách tajemných, kde zástupové gnómů
poklady krystalné pod horou hledají.
O lásce člověka, jak v stínech les ji vídá:
závratnou, šílenou, sladkou a prokletou;
o čase rozmarném, jak v pádě svém se střídá,
o květech uvadlých i těch, jež rozkvetou.
O kmeni stoletém, jenž ze skal těžce vchází
a béře balvanům tvrdost i podobu,
o jiskrách světlušek, jež letní noc mu hází
kol šíje zlehounka v měňavou ozdobu.
O ostří sekery, dřevorubcovy pily,
o mocném zápasu kořenů se svaly,
o pádu hromovém, vítězství lidské síly,
o proudech mízy mdlé, jež téci přestaly.
Nám k písni do taktu kopyta koní bila,
průvodem zněly nám vichřice chorály...
A když noc tichnoucí ve hnízdech ptačích snila,
haluze stromů se šumotem ozvaly.
Šuměly nad cestou, a jak se nakláněly,
šlehaly komoně, tváře nám drásaly,
a mrazem půlnočním když nad námi se chvěly,
jehličí ostré nám do oči střásaly...
Sjíždíme vesele v údolí, jež spí v kouři.
Kytičku sedmikrás koním jsme uvili.
A kmeny na vozích jsou ty, jež v letní bouři
s mořskými oblaky přátelství smluvily...
*
33
V přístavech kamenných u severního moře
si vlny zpívají v tanci a v útoku;
svou podvečerní hrou si zhudebňují hoře
a jsi-li zoufalý, chytnou tě ve skoku.
Tam z moře vstává den a jde spat v jeho vlny
a hvězdy vysoké jiskří se v hlubinách
až na dně širých vod; oceán jich je plný,
i ryby nosí je v stříbrných šupinách.
Tam němé zástupy po břehu smutně chodí...
A jako cypřiše šeptají hřbitovu,
jim šeptá vzpomínka, když hledají si lodi,
jež by je zavezla k novému domovu.
V pokřiku loděnic plovoucí rostou domy
ze dřeva vonného z našeho pohoří,
stožáry budou jim stepilé naše stromy,
vysoké, že se až do mračna ponoří.
Ty stromy rozkvetly jen za květnových bouří,
kytici medovou pro včely uvily;
když blesk je znamenal, výš zvedly větve v kouři
a s mořem do dálky hukotem mluvily.
Hle, plavci osmáhlí loď vlnám na plec chýlí
za zvonů hlaholu, řetězů roztětí.
Již pluje... Záhy zříš jen plachet záblesk bílý
a tušíš, kde ji má moře v svém objetí.
34