PROKLETÍ.

František Taufer

PROKLETÍ.
Kam smutnou hlavu složíš, nepříteli, buď ložem tobě tvrdý kámen cest, jež ztraceně ti v množství drah se dělí, by nohy tvé, kam jíti, nevěděly, když přepadne tě úzkost zimních hvězd. Kde usneš, uštván msty mé honbou divou, ať vnitřní peklo duše v plamenech se vzejme v těžkém snu tvém mukou živou, ať v samotě jsi rozpoltěnou jívou, již objal blesk, již láme bouře dech. Do jitra tvého beznaděj ať svítá, můj krok ať slyšíš zníti v tichu skal, jak šla by tobě v patách sudba skrytá a její chladná ruka obrovitá mířila smrtelný šíp, by tě sklál. A v žízni poledne až k číši vína rty stiskneš dychtivě a počneš ssát’, ať tvoje ruka klesne jako třtina a tvoje líc ať naposledy zsiná, neb za sebou mne náhle uzříš stát’. 37