PODZIM HRŮZY.

František Taufer

PODZIM HRŮZY.
Je ticho na pokraji našich hor, zkad zástupy se zvedly, jen nepokojné lesní prameny kolem nás zpívají. Nedávno teprv naši odešli; již jejich obraz zbledlý se ve vzpomínkách duší potácí, podzimní barvy splývají. Na rozcestích nás mlhy čekají, z nich slunce nevychází, neb, zdá se, kdesi vykrvácelo: laň, zastřelená v mlází. Povozy přeplněné odvezly za vojsky naši sklizeň, jen paběrky jak žena chudobná jsme vzali do klína, by děti nemřely nám v náručí, až hladu těžká trýzeň zabuší neúprosně na vrata jak smrti hodina. Jedinou touhou všem nám společně užaslá srdce tlukou: ve víru zkázy život zachránit umdlévající rukou. Jak vzteklí rozdavači krutých ran se plíží s bojišť zvěsti, však jiné si k nám vlídně sedají jak lékař s obvazy. Snů hrůzy ze spánku nás burcují, strach bledý na rozcestí jak soudruh se k nám tulí za noci, k jitru nás provází a slovy mrazivými šepotá, když zničených měst plamen se proti nebi vzepial hrozivě tisícem žhavých ramen. Nad námi v hlubinách propastných jak roje tažných ptáků letadla krouží, v dálce mizejí, boje tam svádějí, nezřena kdesi odpočívají v přístavech černých mraků: snad vrátí se nám s výšin vítězně s nákladem nadějí či rozbijí svá prsa kovová o tvrdé hroty skály jak lodi na výpravě šílené, jež v mlhách ztroskotaly. Nejistá, chorá země chvěje se jak tělo v těžké křeči, vražedné srpy květy požaly a radost nestálá odlétla s ptáky vyplašenými, když probodnuta meči kdes’ v poli srdce bratří ztracených bušiti přestala. Kol vesnic belhají se ranění a z rozvrácené půdy, rozryté třaskavými náboji, ční zkomolené údy. 57 Čas chutná jako odvar pelyňku, jejž život v číš nám nalil, snad proto, by nás navždy vyléčil z dědičné slabosti. Jak kvetly růže díla našeho! Blesk hněvivý je spálil. Kéž nové blesky mocně zažehnou nás tvůrčí žádostí! Zem’ zpustošenou vyrvem nicotě a zkrvavělým temnem až k slunci, ověnčenou paprsky, v náručí svém ji zvednem. 58