DŮVĚRNÉ JITRO.

DŮVĚRNÉ JITRO.
Dálky modravé se přiblížily ke mně, svoje tajemství mi hlasem větru řekly. Všecky cesty mé šly rájem vonné země, skalní prameny jen pro mou žízeň tekly. Každá hodina mi oznámila štěstí, že se lučinou zrosenou vstříc mi béře. Každá ratolest mi slibovala kvésti a mé radosti trhaly růže s keře. Stromy šuměly a rozmlouvaly řeky, v touze vznešené z mlh pozvedly se hory, k nebi povstaly, jak země pyšné vděky, by je líbaly jen mraky, blesků vzdory. Z každé traviny jsem zemi vonět cítil, zřel jsem domov svůj, jak v obilí se topí. V tichu slyšel jsem, jak těžký vůz se řítil: ženci házeli i v jízdě na něj snopy. Bratří, zpíval jsem, veselí polní bozi, ani nevíte, laur na čele že máte, a když spřežení vám táhne plné vozy, jeho opratí svět celý ovládáte. Bratře, zpívali, vstříc zvoníme ti zlatem, které na vozy ve spěchu nakládáme. Tvrdá naše plec být’ může pevným mlatem, oheň tvůrčích sil v osmahlém těle máme. Bratři, šeptal jsem, k vám do služby chci jíti, vůz váš v zatáčce ramenem podpírati, zvonem poledním v svém srdci pro vás zníti, v sladké únavě na mezi v sny vám hráti. 42 Bratře, volali, nám kříže sejmi s beder, na souvrati střež starosti naše bědné, jež ti složíme, jak šat za letních veder, jak šat nevolný, v němž zmíráme den ze dne... Bratřím v mlčení jsem sloužil odevzdaně a pot řinoucí jsem s čela jejich stíral. Padlým v únavě pít dal jsem ze své dlaně, všemi bolestmi jsem věrně za ně zmíral. 43