CESTOU.

František Taufer

CESTOU.
Mne nikdy nevaruj, bych nešel nad propastí, kol šíje lásky své mi nevěs jako kámen. S nejvyšších haluzí chci do své duše střásti v krůpějích bolestných hvězd nesmrtelný plamen. Na mne si nemysli, až na rozcestí žití, tvým stínem osvěžen, se na vždy vzdálím, strome! Mým očím dychtivým vstříc množství roznic svítí a ruka netknutá oddaně sahá po mé. Nevolej včerejšku, když blíží se mé zítra, mne nikde nehledej, já nevím, kam se ztratím. Slyš, jak mi do noci předzvěstí zvoní jitra! A slunce vychází. Já již se nenavrátím. 35